PS: Děkuji Ti

Podnikla jsem výlet

vstříc odvrácené

straně naší minulosti.

Té, o které už léta

nemluvíme, v rámci pudu

sebezáchovy číslo 100.0.

 

Viděla jsem

všechny ty louky

plné božských květů

našeho prvního ráje,

které jsi mi ukázala

a pomohla stvořit

v jednom z mých prvních světů. 

Viděla jsem všechny ty okvětní lístky

Tvých růží a kopretin,

které jsem postupně roztrhala,

všechna ta stébla lučních trav,

která jsem zadupala do země.

 

Víš, já vlastně nevím,

co se ještě dá říct.

Všechno slova, která měla váhu,

jsem myslím vyplýtvala

ve spisu omluv číslo 25.

 

A jediný pocit, 

co mi zůstal po tom,

co všechno ostatní

se navždy rozplynulo

ve všech těch vesmírech minulosti,

je upřímná lítost

nad všemi těmi pošlapanými květy.

 

A tak doufám,

že jak tak dál popluji

na té nové lodi života,

přijde snad den,

kdy se postavím na naši louku

a uvidím kopretiny zase kvést.

 

Ale když dovolíš,

alespoň kapku té lístosti,

možná i dvě, tři nebo pár tisíc,

si nechám blízko u srdce

jako připomínku vděku

za to, že kým jsem

byla, už nejsem, a kým jsem,

jsem hlavně díky Tobě.

 

PS: Děkuji Ti...