A život jde dál

Z láhve vína odpadá krev,
co ze mě nemoc,
každý den potí.

A proč máš mami,
tak křivou ruku?
Děsím se dne,
kdy se mě zeptáš.

Jak vysvětlit ti, že jsem nemocná
a nekulhám z plezíru?
Každý den usínám s myšlenkou,
že ty máš na víc.
A bojím se k smrti,
že jednou to zjistíš.

Jako dítě jsem plakala,
bolestí, vztekem,
než zahlédla jsem slzy,
ve tváři mé mámy.

Tehdy přestala jsem plakat
a se zatajeným dechem,
schovávala za úsměv,
roky samoty, studu a pocitů viny.

Čím provinilo se dítě,
bezbranné, čisté?
Prý boží trest,
říkali mi...

Tak kde byl bůh,
když drala jsem se na svět,
a o pár dní později
už křičela na rehabilitačním stole?

Nad kým smiloval se,
koho vyslyšel,
tehdy, když choulila jsem se
pod náporem kopanců?

Ani s první láskou,
se nesmyl ten hřích,
co v němém křiku,
schovával se po školních chodbách.

Co na to říct?
Byly jsme děti.
Nevinné, čisté...
s nožem za zády.

Kam poděly se sny,
té culikate holčičky,
která věřila,
že jednou zachrání svět?

Nevinnost odplula,
s lidskou zlobou
a zášti a vztekem...
nevědomím.

V tom mladém těle,
dlí stoletá rozervaná duše,
obklíčená strachem a osamělostí.

Kde posbírat sílu,
pro pár nádechů navíc?
Kam schovat se,
před tisícem zlých očí?

Zase jednou vzpomínám si,
jak bolelo vidět,
svou první lásku...
s jinou.

A vážně víc,
než kosti a svaly?

Rozdat se pro všechny,
chtít spasit svět
a čekat...co vlastně?
Vykoupení.

Tak moc jsem chtěla,
pomáhat, milovat a neviděla jsem,
že někoho, stejně jako kdysi mě,
bolí milovat... milovat mě.

Prosím odpusť mi,
Teď už víš, že nestála jsem za to.
Tak zase jednou chci,
pouštět draka...
a ztrácet hlavu z dětských lásek.

Nemyslet na zítřek,
žít tady a teď
a věřit, že jednou...