[dialogy: „Člověk a Nic“]

Člověk:

Jak krásné bude to co bude,
jak strašné bylo to co bylo...
Minulost a budoucnost to jsou věčná témata.
A co přítomnost? Jen velké nic, je úplně nahatá.
To budoucnost, ta má cenu stříbra ba i zlata.

Nic:

Čí to jsou názory, to je hrůza!
Vždyť přítomnost je naše múza!
Je to naše inspirace, závisí na ní existence.
Existence tebe, mě - prostě nás!
Vždyť přítomnost je náš čas!

Minulost a budoucnost není – jsme jen v tuto chvíli.
Není zítra, nemáme stroj času, nejsme kouzelné víly.
Je stále jenom velké teď, nech toho – neprorazíš hlavou zeď!
I kdyby ses zbláznit měl, i kdybys na vše zapomněl.
Je jen DNES...

Člověk:

A zítra?

Nic:

Zítřek bude zítra dnes!

Člověk:

Čas rozdělit přec můžu na tři díly,
vždyť včera jsem byl doma a měl jsem spoustu síly.
Zítra mám schůzku s panem Shakespearem.
Nebo snad dnes??? – Už z toho blázen jsem.

Nic:

Čas ti popletl myšlení! Vždyť Shakespeare už tu dávno není!
Zemřel již před mnoha a mnoha lety, čas ho odnesl, ale TEĎ tu jsi TY!
Že já se tu s tebou vůbec bavím, že já tu s tebou svůj čas ztrácím.
Radši odkráčím zase tam, odkud jsem. Nechápu, proč někdo stvořil tuhle zem.
/CHCE SE OBĚSIT/

Člověk:

Hej! Neodcházej! Mám odpověď na tvou otázku!
Nebo snad chceš svůj život skončit pomocí tohohle směšného provázku?
To byl čas, to on stvořil tuhle zem! Stvořil ji pro Nás.
Už to chápeš? Já nejsem blázen, jen na chvíli oslepl jsem.
Oslepl jsem touhou v budoucnosti víc a více mít,
pak v přítomnosti jsem o své touze chtěl jen snít.
A hle! Vždyť budoucnost není! Přece já už všechno mám!
Mám všechny vymoženosti tohoto století a teď ti je klidně dám!
Mám totiž život, nebe, zem a celé velké TEĎ, a ty si tady dál sám seď.

Nic:

Tak přece jen tvá teorie o čase má nějaký vyšší smysl.
Tak snad abych šel, byl jsem tu jen proto abys rozum zase měl.
Byl jsem tu, aby ses nad sebou trochu zamyslel.
Od teď neexistuji, byl jsem pouhý výmysl,
snad i já jsem v tvé přítomnosti měl nějaký ten smysl.