PEVNOST 84

kytičky
a růžové tvářičky
lavičky louky pampelišky stromy brouci
je léto a slunce svítí
na růžové tvářičky
na kytičky
na lidičky



kytičky....?


vysral jsem se na všechno jako člověk který se na všechno vysral
a ty mi dej do držky za to že jsem tě nechal tak dlouho čekat
kámo
mozku už mi tolik nenakládej
miluji tě životní šance kterou
jsem
si nechal
na poslední
chvíli
než zmáčknou ti druzí knoflík
a pošlou mě i s celým mým skromným světem
na procházku do pekla



trávím s tebou čas nad dírou do světa a houpeme se na liánách
překvapivě už nesnímám otisky tváře useknutým prstům
překvapivě už to nemůžu být znovu já

dívám se na loď která odplouvá a pomyslím si
že možná neodplouvá ta loď
ale já

držím tě v rukách
ale nemám v nich vůbec nic
padám a ztrácím se
ale kolem mě se vůbec nic nemění

řekli že na konec světa je ještě dost času a zapálili si poslední cigaretu
udělali v nebi díru a nevzali nikoho nahoru
nebe se propadá dolů na zem a ty nejtěžší kusy končí až hluboko v podzemí

sázel jsem kytky ale vyrostla mi cibule
a v létě jsem chodil nahý dokud jsem chtěl být jiný než ostatní
ale už to nemůže být takové jaké jsme to měli
a jaké si to teď pamatujeme
přikrášlené otřesně přeslazené minulé báječné
kdo ví co všechno snad nekonečně nekonečné
příběhy o rytířích v lesklé zbroji
o princeznách krásnějších než sluneční kotouč
o všem tom světě který sám sebe zraňuje a rány
se nehojí o světě který mlčky trpí a druzí za něj pláčou
o světě který se sám sebe už nebojí
o světě který se rozpadá který se nezhojí





vem mě zpátky do nitra jakékoliv matky
ať je třeba po smrti jen mě nechej zemřít taky chci být
zase ve stavu kdy jsem mohl být schopný utřít nebe mokrým hadrem
a stačilo to k tomu aby zase bylo hezky

ale teď už to nestačí







když s tebou mluvím myslíš si že mluvím sám se sebou
a když se na mě díváš díváš se na své dílo díváš se sám do sebe
když uteču najdeš mě zase a naložíš mi na záda ještě víc
takže když nemám jak utéct
a zůstávat s tebou taky nechci
nesmíš mě chtít
vidět
a lámat se smíchy
utrhat všem lidem špičky uší a srovnat hory se zemí

a já nevím
prostě teď vůbec nevím

jestli to ještě dává smysl
nebo už jsem za čarou a nesedím někde v koutě prázdné bílé místnosti
bez oken a bez dveří
a svět za očními víčky který vůbec nikdo nevidí
mě svazuje a pomalu škrtí
jak se mi kolem krku jeho smyčka utahuje



a láska znamená milovat a pak už nic víc
nic víc v tom tak nějak není

a až najdeme štěstí můžeme ho spolu sdílet
při zapadajícím slunci někde na pláži












křížení cest které určitým způsobem určují kde skončíš
už nemá smysl dál zkoumat a hádat se o bude dál
protože děti budoucnosti
se zapomněly ve virtuálnu a hloupým lidem se nikdy nezavděčíš
pokud ukážeš že k nim vlastně nepatříš

a stavět se na protest proti komukoliv ve světě
který sis sám utkal z pavučin těch druhých
to nemá smysl už to nedělej

podívej se na mě

nevím kam jdu a nevím proč to chci vědět
a nikdy to vědět nebudu

ale tak je to v pořádku
a už to vím už o tom nepochybuji


dávat a brát trhat a dávat dohromady

a nechat se sám sebou unášet proudem
ne proto že to tak má být

prostě
protože jsem k tomu dospěl


a tak to má být






jestli někdy najdeš kus zapadajícího slunce
můžeme spolu sdílet štěstí někde na pláži