Jinotaj

Lotusový květ života
splývá nad hladinou.

Stromy se sklánějí
nad tím skvostem.

A ještě výš,
tam daleko v nebesích,
se promenáduje ve svůdném
to župánku hvězdopisná porota.

Řádky psané na vodu
se topí ve vlastní
marnosti.

Ticho myslí za druhé,
není smutku, ni radosti.

Píšťalky jemný tón
utichá.

Slavíkův v srdci zvon
zachvíli vyprchá.

Nastane den,
bude tiše vlát,
bude veršovat,
o rty bubnovat.

A Ty na hladině jezírka
protančíš pavoučí střevíčky,
aniž bys vlastně tančila.
Jen balancuješ.

Mezi snem a realitou,
v království z lotusových
kvítků,
až se probudíš,
neplakej prosím,
smrt je pouhou
vzpomínkou
na Tvoji vůni,
živote vadnoucí,
usychající,
ale můj jediný
spící na srdci.