Duel

Mlhavý déšť hraje si s krajinou,
i les v kabát mlhy padl,
a suchou nenechal květinu jedinou,
ten déšť co v den ten vládl.
Tu kočár panský vpřed se dere,
z okénka ruka, déšť v dlaň si bere.

Smutné může zdát se jen,
leč dosud pln byl pokojem,
že právě tento jeden den,
skončí ze cti soubojem.

Rána bičem, řehot koní,
tu kočár prudce zastavil,
u sadu jež by z jara byl
kol pln rozkvetlých jabloní.
Z kočáru Muž co černý má plášť,
a z očí vražedná táhne mu zášť.

U sadu Milenec, kufřík s výzbrojí,
i starší muž, svědek snad?
na Milence však zrak jeho pad,
z očí čte mu jak kulky se bojí,
však přesto neutek, hrdě tu stojí.
U něj Dívka, i za špatných vyhlídek,
tiskne mu na rty líbezný polibek.

A sok se sokem slůvka ani,
své přímo kroky v spící sad,
tu pistole již drží v dlani,
a v hlaveň náboj, černý prach,
a již jen nástroj udusat.
I křemínek již připravený,
a k smrti muž již odsouzený.

K sobě zády, oba hrdi,
z nich přitom jeden
od zahrady Eden,
dvacet kroků ke smrti.

Tu Milenec strachem svým překvapen,
- poslední krok, již jen namířit vpřed -
Muž první dávno však již ruku zved.
V oku děs ,,Jak stih' to on jen?''
tu rána - to moh' být kdokoli!
však Milenec upustil pistoli.
A co zatím sok k zemi se burácí,
Muž zpravil si plášť - odchází.

Křik! Tu dívka k mrtvému smyslu,
života jejího v kolena padla,
slzy v mžiku propadly hněvu,
co v zrůdu změní - krásnou ženu.
Chladný záblesk - co ocel zkula,
dýky, jež u pasu milý má,
po ni ladně dívky ruka plula
a myšlenka pouze vražedná.

Vstala, krok a zase znova,
- napěti kreslí mlhová clona -
Muž k ní zády - to rána podlá!
Křik ,,Pozor!'' kočí, pozdě - bodla.