Přehrada

 

S nostalgií vzpomínám na ty časy,

kdy jsem ještě neměla okovy.

Tekla jsem pozvolna a klidně,

byla jsem domovem raků a ryb,

v mém proudu se koupaly děti.

 

Ale dali mi pouta a zotročili mě,

už nemůžu jít, kam sama chci.

Do cesty mi postavili zrůdnou zeď,

a strážci nepolevují ve své činnosti.

 

Jakým právem činí takové zlo?

Lidé chtějí téci svým korytem,

ale mně to dovolit nechtějí.

A já se zas a znova ptám:

Kdo jim dal to právo?

 

A strážci nevědí, že mě plní zlobou,

že myslím celý čas jen na to,

až ve vší své mohutnosti a nemyslitelné síle,

po všech těch letech bezpráví,

se mě chopí amok a roztrhnu i skálu.

 

Můj vztek bude nekonečný a proud strašlivý.

Pomstu si zlo vypije do poslední kapky.

Zničím vše, co mi bude stát v cestě,

strhnu všeliká lidská stavení,

která jsou pro mě jen domečky z karet.

A vyhubím pokolení strážců,

bez slitování až do posledního muže.

 

Tak naleznu zadostiučinění a zklidním se,

a můj proud se utiší se mnou.

Budu protékat krajinou zas jako dřív,

a tiché zurčení mě bude doprovázet.

 

Konečně budu svobodná,

jak odvěky jsem byla,

a činit budu dobře přírodě

a sloužit jen dobrým věcem,

už nikdy zlovůli člověka.

 

Tak tedy do práce!