Duchaplný nesmysl

Majetný tulák naslouchá sluneční tmě.

Chladný plamen v jeho srdci zahřívá chodidla,

která ho po krátké věčnosti už zebou teplem.

Bezmyšlenkovitě uvažuje o mrtvém životě.

Málo nasycen cítí krásný hlad,

a jen tak přitom vzpomíná na zítřek,

nejasná to ostrost, donutí ho krást,

a přitom rád pracuje tak, že žebrá.

I krátká cesta se vine do nekonečna.

Hrozně už se po ní tulák naučil chodit,

za všechna ta loňská léta,

kdy umíral, aby vstal z mrtvých.

Vidím to jako dnes, šli jsme tam každý,

všichni na dvou společných nohách,

šlapali jsme do suchých louží a čistého bláta,

pro velkou radost z ještě většího utrpení,

a to my všichni společně osamoceni.