...a všechno se posouvá

a všechno se posouvá



časně z rána jsem vstal z postele a ušel kus cesty než jsem se rozkoukal
ovce byly na svém místě všechno svítilo a půlnoc stále tikala ve zbývajícíh hodinách
vypadalo to že jsem ve snu že jsem za rohem ulice která ještě neexistuje
a potom jsem se probudil

časně z rána vstávám a sbírám půlnoční motýly rozhlížím se tlustou černou krajinou
vzpomínkám dávám sbohem a vnímám už jen ze setrvačnosti je to tak příjemnější
je to tak zvláštnější
ale stále nemám pocit že existuju
že jsem
a pak jsem procitnul


a viděl sám sebe jak spím v posteli a tulím se k prázdnému prostoru
k místům kde jsem už dávno nechtěl být
šáhl jsem na sebe
a probudil se
do vany plné střepů z obrazů minulých paprsky slunce pronikaly rozbitou střechou
a já jsem poprvé v životě cítil že je něco poprvé
a zároveň naposledy

vrátil jsem se domů a usnul v posteli ve které jsem se ztrácel
přiblížil se ženám svých snů a potom je dokopal do dokonalejších podob
ty sfingy které nesrostly s pravěkem už dlouho nejsou k mání
protože

pořád spím a nevím jak se mám probudit
nevím jak se mám probudit
nevím proč bych se měl probudit
mám všechno proč bych se měl probudit
když nevím jak se mám probudit
jak se mám probudit
jak mám pochytat všechny paprsky světla
na mé hrudi
z které vyrůstá věž až do nebes







2.

stojím na vrcholku té věže a pod nohami mám polopropustné sklo
tiše se propadám a přitom jsem stále nahoře
vzhůru a v nebezpečí že se zřítím do zbytků stroje
z kterého jsem vzešel
nechci se narodit
ale musí se to stát někdo to tak chtěl
musí se to udělat

čekám na polorozpadlém mechanickém koni až mě vytáhnou z cizího těla pryč
do světa mikroskopických nadějí a pohřbených zítřků
chci plavat v duze
ale nechci se jí dotýkat
víš jak jsem říkal že zítra napadne sníh a přikryje všechno špatné
co bylo
i to co se nikdy nestalo
nikdy se to nestane
tady nesněží
tady jenom prší od rána do noci
a komu není rady
tomu není pomoci
nechci se narodit
nechci se stát
nechci být
nechci žít
chci spát






3.

ve vzduchu jsou ozvěny vyslovených pomluv a pověr tvořící podstatnou část světa
a rezonují v odkazech v nadějích v tolika vizích
svazují a nedovolují jít dál neposouvá se vůbec nic
všechno stojí jako těžký letní vzduch uprostřed ničeho
kde nikde nikdy není obyčejné nic
hořkost života roste v každé sladké odpovědi kterou dostanu na své otázky
směju se ale už nekouřím
cigarety jsem zahodil do slunce
a odmítl se podílet na boji proti rakovině
sám jsem rakovina





4.

umřel jsem tehdy před tím než jsem se narodil
když jsem se díval na svět tichýma očima a prázdno se dalo vyplnit úplně vším
co bylo
jsem vrabec říkal jsem
ale chtěl jsem být orel
nakonec jsem byl sup
zamčený v truhle na půdě
nebo tak nějak jak se to vypráví
od ohně se zvedá mráz
nemůže to tak být
musím si myslet že jsem vzhůru a všechno kolem mě ještě spí
a pak jít vyprávět své příběhy do ohně





5.

mám bolesti a zvykám si na ně
v hluku dění mi ticho připadá jako vzácnost
v mé hrudi je světlomet a svítí mi na cestu
cítím jak zpomaluju a jak se usazuju jak přicházím o kontury
jak se stávám víc a víc světlem které tvoří můj stín

nenechte mě usnout



























6.


ne
neztratil jsem všechny
zůstalo mi nic
přesto se peru za pocit radosti a štěstí
a neužívám si
když můžu
ne
nestojím na konci cesty nejsem ani na začátku nestojím ani na žádné cestě
jsem celý život v cele kterou jsem ještě neopustil
a jenom sním
představuju si a dál nikdy nejdu

umřeli a ani neřekli ahoj
a když odcházeli díval jsem se jinam
možná je to tím
že jsem nechtěl vědět
kam jdou
možná se neumím správně dívat
možná tam ještě jsou
ohlédl bych se
ale nemám kam
jsem mezi svými zdmi
a čas kterého mám na rozdávání
je čas který mi protéká mezi prsty



své postavy řídím a určuji která tady zůstane
a která
ne





7.

stavím si papírové lodě a pluju na nich kamkoliv mě unáší proud
někdo klepe na dveře ale já jsem doma sám
jsem uvnitř
ale dávno uvnitř nejsem
polonahý bavič stojí na římse a klepe se zimou
andělé bez křídel padají k zemi a snášejí se tiše a lehce jako vločky sněhu
možná jenom sněží
možná je to jenom jako
mám v hlavě dvě oči ale nevím
jestli víš
co vidím i když je tam máš taky

přál jsem si být orlem nahoře a dívat se na zem z nebe
ale místo všeho
válím se po koberci s ostatními opilci a všichni hledáme další láhev
dávám si to dohromady
skládám si dílky k sobě
ale asi blbě
nic mi nedává smysl
prostě spím a v mé posteli je prázdno
ticho a spálená kůže nesmyslných tělesných požárů




8.

otevírají se dveře a nahoře na schodech stojí postava neurčitého vzezření
je to jistě boháč
má klíče od mé cely
dívám se na postavu ale cítím že za zády je další
otáčím se v cele ale nemůžu dohnat svá záda
nemůžu se za sebe ani schovat
nemůžu už ani věřit


rozdal jsem zbytky svého života kolemjdoucím a přestal věřit že to má smysl
otevřel jsem své komnaty a nahlédl do prázdných místností
rozevřel křečovitě sevřené pěsti a pustil motýly na svobodu

tady dole

jsem osamělý


pokaždé když se otevřou dveře a stojí v nich on
cítím touhu utéct
ale vím že mě nenechá jít

tak se plazím ve svém vlastním skomírajícím světle a už ani nevrhám stín
ztrácím se tak nějak dohasínám


nemám svázané ruce ale vím že kdybych je chtěl natáhnout
dotknu se své rodiny
budou tam
jako pokaždé


ale přesto jsem sám
konstrukce které jsme ve mně budovali se rozpadly
a z těch trosek už prostě nic nebude
víš

tak mi to jednou odpusť až se na mě zase podíváš


splnil jsem si sen
byl jsem TAM

a už tam být nechci
je tam příliš mnoho možností a málo míst kde bych se mohl schovat
když to na mě přijde



a nepomáhej

nech ty dveře klidně otevřené

já už se nevrátím

















.