Cizinec ve sněhu

Zimním večerem šel cizí muž,

Jeho vlasy – jako tuš,

Jeho pleť – jako sníh,

Do dálky zazní tichý smích,

Z něhož později vyklube se kašel,

Neb kord svůj muž už dávno našel.

Leč v sobě samém!

Ó, jak je to potupné být vlastní zbraní zraněn!

Muž jde, shrbená záda,

Tady je marná každá rada

Babky kořenářky či mastičkáře,

Snad jenom blízkost něžné tváře

Oddálí smrt jeho na krátkou chviličku,

Tak, by stihl spatřit maličkou slzičku.

Jediná slza, jež po sličné tváři skane

-       Tváři dívky, jejíž jméno se stane

Legendou.

Jediná slza prolitá nad smrtí muže,

Jenž její majitelku nazval květem růže

Jen jednou.

Však onen muž teď umírá,

Nad ním jest modrá obloha,

A pod ním sníh a krev.

Sníh je mu rakví,

Sníh je mu hrobem

A jako mrtvý neuslyší bitvy řev.

Tam na tom místě je náhrobní kámen,

Nikdo neví, kdo ho tam dal.

A na tom kameni nápis je napsán:

Zde leží ten, kdo za nás bojoval.

Zde leží ten, kdo s Ní chtěl jít před oltář,

Zde leží ten psanec, vrah a lhář.

Zde leží ten, koho neznáme.

Zde leží ON – jméno neznámé!