Po rozchodu

Vstanu tiše,

mlčky mířím do koupelny,

zní to jako klišé, 

ovšem je mi zle velmi.

V zrcadle žádná krása,

jen smutné zarudlé oči se na mě dívají,

co je má spása,

nevím, snad všichni takové stavy mívají.

Pohled smutného psa,

důkazem toho, co se včera stalo,

ruku pokládám na prsa,

tam, kde srdce již bije málo.

Oči zalité horkými slzami,

tiše padají na zem,

kdy tohle bude za námi?

Je mi ještě hůř rázem.

Skládám poklonu záchodu,

náhle mísu objímám, 

všechno dělám za chodu,

tupě, nic nevnímám.

Jestli to takhle půjde dál, 

opravdu se zhroutím,

někdo by se tomu smál,

ale já se tady rmoutím.