Pršelo...

Pršelo a hroznej den byl už od rána,
Já šel ulicí líně, kamsi do neznáma.
Stalo se to, jak se to často stává,
Přišla ke mně, její krása na mě padla.

Zeptala se: „Kolik je, prosím tě, hodin,
Bloudím touhle ulicí a sem tam pořád chodím.
Víš, přijela jsem za jedním známým,
On však vykašlal se na mě a já tu sama bloudím“.

Hlas se jí malinko chvěl a byla celá bledá,
Promočená jarním deštěm, zimou se trochu chvěla.
Došlo mi, že nemá kam jít, neví, kde spát,
pozval jsem ji do vinárny, trochu se zahřát.

Než dopili jsme čaj, tak mi řekla celý příběh,
Podobal se trochu mému, a já chtěl vědět více.
Než dopili jsme kávu, tak jsme oba věděli,
Že náhoda to není, že jsme se potkali.

Krásné bylo naše setkání,
Bloudili jsme ulicí až do svítání.
Krásné bylo naše poznání,
Zjistili jsme najednou, že máme se rádi.