OSAMĚLÝ HOST
OSAMĚLÝ HOST
OSAMĚLÝ HOST
smutek
ten mluvit nedokáže
jen uvnitř sebe tiše zpívá
němou melodii v moll
která svůj azyl našla v očích
zastřených hloubkou bezednou
v níž zrcadlí se plachý odraz mlh
jenž sotva žíznícího svlaží
smutek si s němou nostalgií
jen pro sebe tiše zpívá
že nic na světě není
vždy jenom pro radost
vkrádá se nenápadně
nezván a bez klepání
důvěrně osamělý host
Praha, 8.10.2018
https://www.youtube.com/watch?v=Gcrj3snFjJA
Komentáře (21)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
též jsem se s paní Samotou setkala ... Již mne snad nepotká.
09.10.2018 11:46:01 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
Smutek je dobrý pocit, ač se to nezdá, to osamělost je větší "hvězda"...
08.10.2018 17:20:58 | básněnka
ta důvěrnost je děsivá...
Bože dej mi, co mi prospívá
radost z rozednění
paprsky, co vše zlé zahladí a změní
a štěstí ať je mým důvěrníkem
a já zalykám se smíchem
08.10.2018 13:24:58 | JSJ
... slzy ...
... zanechaly bílá místa ve tváři ...
... tak někdy samota pálí ...
08.10.2018 12:34:25 | Marcella
Smutek a samota k sobě tak nějak patří - často i uprostřed lidského hemžení... :-)
08.10.2018 22:16:10 | Amonasr
Ami....tak se cítím. Nemůže za to ale podzim. Ten mám moc ráda. Každý člověk po něčem touží. Po něčem, co je nedosažitelné, zdá se mu to nádherné, skvostné...do doby, než toho dosáhne. Pak zevšední. Smutek musí být, aby byla radost. Protiklady. O víkendu jsem byla v Brně. V úžasu jsem fotila dveře na Špilberku. Pokaždé jiné, jinak barevné, jinak veliké, obdivovala jsem kliky...je to zvláštní pocit položit dlaň na starodáívnou ohlazenou kliku. Chlad kovu padne do ruky, vklouzne do dlaně, velice příjemné a v očekávání, co se ukrývá za dveřmi. Každé dveře někam vedou. A za každými něco čekáme. Miluju českou historii...máme na co být hrdí...ale kam se ta hrdost poděla? Proč se musíme hrbit před ostatními národy? Máme překrásnou vlast...a stále bažíme po něčem jiném. Nechci myslet na to co mne tíží, balvan na mých bedrech není zcela odvalen...a tak se raduji z toho co objevím v okolí. V místech kde se nacházím. Milý Ami - přeji Ti podzim úžasně barevný, se včším, co k němu patří...tedy i nostalgie....**ST**
08.10.2018 12:21:55 | Anděl
A je to ještě host, když je u nás tak často jako doma? Zvláště na podzim.
08.10.2018 11:57:33 | Lighter
:-D Já už ho taky beru spíš jako člena rodiny - vlastně je u mě na návštěvě každou chvíli už od malička. A někdy je nám spolu i tak zvláštně dobře, když si jen tak krásně mlčíme a nic nás zbytečně nerozptyluje a neruší... Smutek dokáže i láskyplně a konejšivě hladit... ;-)
08.10.2018 22:11:03 | Amonasr
Je to tak... nechtěj mě však rozplakat..
Už jednou(?) se Ti to povedlo.
Ale Tvé básně.. ty vždy (si vedou).
Nekončím snad smutnou... větou.
:-* a to nemám ráda zbytečný patos.
08.10.2018 10:49:04 | ARTeFakty X. Múzy
:-D Ale když mě by se líbilo, kdyby se občas nějaký čtenář u toho rozplakal nebo aspoň nostalgicky či melancholicky zasnil nad svými vlastními smutky... ;-))
A patos taky nemusím - když tak jen takový chvilkový, malinký a neškodný... ;-)
08.10.2018 22:05:01 | Amonasr
Myslím, že to první se nezřídka děje..
Kdo chce, v těch obrazech se najde...
A to souznění... tam potom taky je.
I s pocitem, že je psáno na tělo (i duši)
Snad jen pro něj.
To jsou ty prostupující energie... univerzum.
Akce - reakce. Kde nic není, ani smrt nebere.
Mlčeti Zlato... už budu. :) Krásné poetické sny,
Amonku.
08.10.2018 22:29:21 | ARTeFakty X. Múzy