Snílek

Osudem nechal jsem se vést,
mně zima byla bídnou společnicí,
co s životem mohl jsem si plést,
byla komorou temnou ,v níž pár svící,
odhaluje na obraze jednu z dlouhých cest.

Jak těžce jsem hledal
a možná jednou i našel jsem,
však život mi jiné šance nedal,
já bláhový,jen ve své srdce hleděl jsem.

Po starých schodech když kráčel jsem,
v komnaty skvostů,blýzkých duši mé,tak třpytných.
Jen pouze jedno možná věděl jsem,
že byl to zase sen,mých přání nedobytných.

Dávnými časy mne hřál ten svět,
jenž voněl růžemi a šustil brokátem.
Jak dlouho jej ještě budu vlastně smět,
byť ve snách,kde je osud můj - pod rozkvetlým akátem ?

Z moci kouzelné,jenž proudí všude kolem,
protkává vše nití stříbrnou,
je všude,je energií vesmírnou - ne Bohem.