Harlekýne!

Dozněla poslední skladba,

jméno dali ji ti druzí.

Místy ohraná, místy provokativně (ne)přirozená.

Náš starý gramofon ji hrál.

Melodii, kterou znáš, vždy když se usmíváš a tvá vůně se protne s mými prsty.

A já pak tancuji sama v dešti.

 

Znáš samotu, Harlekýne?

Je jako zapomenutá báseň.

Slova, neslyšíš a smysl uniká.

Jako láska rodičů, kterou nepoznáš,

protože na tebe život trochu zapomněl.

 

Nech to být, řekls a chtěl mě provést realitou.

A tajně jsi mi přál zapomenout.

 A ukradl bys pro mě hodnotu vteřiny,

ale umíš ji spočítat, Harlekýne?

Třeba se měří prožitkem hříchu a třeba housle dělají podzim.

Patnácté boží přikázaní- řekla bych.

Jedenácté, vzali nám druzí- a je mi smutno.

Buďme neokázalí a mysleme třeba nekonečno,

alespoň pro dnešní noc.

A bůh třeba neumřel- prostě nebyl, tam kde jsme ho potřebovali.

 

A myslíš, Harlekýne, že zbude nějaký sen, až se ta melodie ztratí?

Nebo až se já ztratím?

Nech mě prosím ještě chvíli snít.

Ukradneme slunce namísto nebe- nevadí, že prší.

Zatáhneme závěsy a budeme si vyprávět,

uhádneš melodii?

Doufám, že umíš ještě snít.

Mám totiž strach, že procitáš k realitě.

Ale, provedeš-li mě realitou, tak neucítím déšť.