Dozněla poslední skladba,
jméno dali ji ti druzí.
Místy ohraná, místy provokativně (ne)přirozená.
Náš starý gramofon ji hrál.
Melodii, kterou znáš, vždy když se usmíváš a tvá vůně se protne s mými prsty.
A já pak tancuji sama v dešti.
Znáš samotu, Harlekýne?
Je jako zapomenutá báseň.
Slova, neslyšíš a smysl uniká.
Jako láska rodičů, kterou nepoznáš,
protože na tebe život trochu zapomněl.
Nech to být, řekls a chtěl mě provést realitou.
A tajně jsi mi přál zapomenout.
A ukradl bys pro mě hodnotu vteřiny,
ale umíš ji spočítat, Harlekýne?
Třeba se měří prožitkem hříchu a třeba housle dělají podzim.
Patnácté boží přikázaní- řekla bych.
Jedenácté, vzali nám druzí- a je mi smutno.
Buďme neokázalí a mysleme třeba nekonečno,
alespoň pro dnešní noc.
A bůh třeba neumřel- prostě nebyl, tam kde jsme ho potřebovali.
A myslíš, Harlekýne, že zbude nějaký sen, až se ta melodie ztratí?
Nebo až se já ztratím?
Nech mě prosím ještě chvíli snít.
Ukradneme slunce namísto nebe- nevadí, že prší.
Zatáhneme závěsy a budeme si vyprávět,
uhádneš melodii?
Doufám, že umíš ještě snít.
Mám totiž strach, že procitáš k realitě.
Ale, provedeš-li mě realitou, tak neucítím déšť.