Ještě jednu chvíli

Na čele obehnaném trnovou korunou,
vypálený cejch bolesti,
a v očích plných neřesti,
andělů, co při tobě stát nebudou.

Do dlaní svíráš dráty ostnatého vězení,
kapky krve v promáčené zemi,
a stovky stínů v šedivé stěny,
v chladu věčného setmění, žádné znamení.

S koleny v blátě věčného odpuštění,
v ozvěnách prázdných hlasů,
mrtvé vločky vklané do vlasů,
pro hříchy, kterých není.

V úderech zvonů z dáli, ztrácejí se slzy,
ze rtů stíráš si věčnou špínu,
a s ní i poslední víru,
že snad tam, kde končí pozdě, začíná brzy...
snad už brzy...