Nepřítomnost

Ozvěna dětského pláče
mírně otřásla sadem 
čerstvých sakur
a lehký vánek sbíral ze 
země spadané listí

dva lidé, každý zcela jiný
se posmívali sychravému ránu
kde slunce zbarvené do ruda
čekalo, kdo první políbí den

za zvuků harfy a tibetských mís
jim kropil hlavy mírný déšť

a ten pláč ustával
zatímco seděli 
na lavičce z 
dubového dřeva

ani kroky několika 
kolemjdoucích nemohly 
narušit jejich 
souznění v páru

dva lidé, jenž neměli páru
proč si vzájemně 
koukají do očí

...když pouze nepřítomnost 
naplňuje srdce láskou,
která jednou dohoří