Podzimem to vždy začíná

Měsíc padá do kaluží
rozpustilého města
jako vodopád
s lehkovážnou romantikou
aby vítr na noc odvanul
opotřebené vzpomínky
a
stále intenzivnější
déšť
znásilňuje
momenty
kdy tě svlékám očima

je další podzim
chtěl bych tě líbat
zahrabanej pod všemi barvami poezie
i když vím, že to nebude věčné
ale aspoň to můžeme předstírat

všichni něco předstíráme
většinou
že se nic nestalo
že jsme se vlastně nikdy neznali
jen se potkali
na zastávce při čekání na další známosti

a když skončí nevědomí
ráno zanechává
krvavé tahy na posteli
kde nikdo nespí

i tak toužím
v ní usnout
s tebou

třeba jenom jednou

jenom tě držet
a zapomenout

třeba napořád.