poslední

.


můj zvon
dozvonil.
ticho mi propichuje ušní bubínky
v tom se mnou budeš soucítit

okoralý chleba čeká v mrazáku
jak moc jsme hladoví?

už zase nevidím tvou tvář
to proto, že stojím k tobě zády
jsi kotvou, co držela mě na místě
nebo provázkem, který škrtil mou ptačí nožičku?

taková je všednost
ty okoralé chleby
ty drobty pod stolem

víme, že velikost je ve skromnosti
a přitom jsme oba tak strašně neskromní!
stačilo by vzpomenout
jsme jen dvě tváře jednoho života a bytí
ty však ze své podstaty
hledí vždy opačným směrem



.