Nevěsta

Koukám na noční oblohu,
černou jako moje srdce.
V myšlenkách: „ Já za nic nemohu.“
a má duše umírá prudce.

Slyším ránu a mám strach,
má černá vrána odlétá.
V mém hrobě je už dávno prach,
v kostelu nevěsta prokletá.

Krvavé slzy jí padají na šaty,
ženich chce utéct – nemůže.
Já dívám se přes sklo na její rty,
do kterých se zabodla červená růže.

Tak nechte jí být, nechte jí žít,
každý si život zaslouží.
Každý sen se má hezky snít,
když si vás život zkouší.