Věčnost

Každodennost

se nám vkrádá do vlasů

prorůstá

vpíjí se

nakonec

s námi splyne

...

 

Dnes si koupila nový šaty

rovnou dvoje

přišla domů

nadšená

a příjemně unavená

nakonec ale stejně

myslela

jenom na něj

vzpomněla si

jak ji poprvé políbil

na autobusáku

 

/bude to už deset let

možná víc/

jak ji k sobě tisknul

u jedný starý katedrály

řekl že je tak krásná

a pak mezi polibky deštěm

vůní podzimních kaštanů

a nasládlostí jejího těla

zčervenal ve tvářích

přál si aby si nevšimla

že se mu postavil

 

Dnes je docela obyčejný

nedělní večer

z okna vdechla

moment listopadové

Prahy

Ach

 

Lidská duše 

i tělo

skrývá tolik

paradoxů

 

Zajímalo ji

zda ty jejich jména

načmáraný kouskem cihly

nesmyl déšť

nebo nový nátěr

Primalexu

 

V jejím srdci

však zůstaly 

rozpuštěný

s trochou

nostalgie

a smutku

 

 

už

 

navždy

...