Studna

Studna







zapomeňte na pohádky tady je jedna
která se skutečně stala
byl jsem tam
žádné víly a žádné starosti
kamkoliv se podíváš
tam se ztrácíme


až zítra přijdeš už tady dávno budeš
země je temná a noc je příjemná
citelně chladnější a krásnější
jsi taková jakou jsem si tě udělal
utíkat co nejrychleji z kopce
a umírat rychle
bezbolestně






ale vzduch který teď dýchám jsem dýchal i kdysi
já dnes
odkazuji svůj život svému já
příštímu























































































































































































































tam hluboko





































někde uprostřed všeho


































































je tam studnice vědomostí















































































propast za oponu časoprostoru
























































tam je i není to co může i nemůže být









a


je tam tma a tma tam není













tam jsem se propadl


když jsem hledal v mrtvém černobílém lese cestu daleko pryč od domova

dům uprostřed lesa s černými okny a bílými pokoji

jehlice zapíchnuté hluboko do plic dětí

bezpohlavní bytost zhmotnělá na okamžik v našem světě

propasírovaná zpátky do jsoucna

i do nicoty


hvězdy začaly pumpovat kyslík do plic

a přitom se rozsvěcely a zhasínaly

byla to úchvatná podívaná

světlo nemělo jak uniknout ven

zhmotnila se přítomnost a zůstávala přítomností

v šedém bezbarvém prostoru plném všeho co je a co není

růže kvetly a odkvétaly

děti se rodily a umíraly

lidé byli a neexistovali

slunce ještě nebylo hvězdou

pouze třyptkou v oku

nenamalovaným obrazem

nehořící svíčkou

brázdou někde za časoprostorem

někde tam kde to dávalo smysl a nemělo to být

život je když se červená a modrá cesta proplete v jednu

a zhasnou světla v přítmí rohu nedefinovatelného pokoje

uvnitř domu

s černými okny

mezi bílými stěnami prosvěcuje barevné světlo

a




























































































































východ slunce
mezi horami a ve stínech pod stromy
kulisy lesa už trochu nahnilého
a ve svitu slunce rodícího se z ďáblova nitra
je zkušenost úplně jiná než za měsíční noci
nebo ve tmě bez měsíce a bez hvězd
zatáhli závěsy
nechali zhasnuto
nechali mě o samotě a šli se bavit
rozsvítili si ve svých komorách
v žilách jim proudila pomalu tuhnoucí krev
vyvrhovali na svět mrtvá mláďata tuleňů
pršeli si do pusy a vnímaly své chutě
pokoušeli se o dokonalost
nikdy nenechali dojít věci do konce
ztráceli se po kouskách
uvadali odcházeli bledli mizeli
až se jednou neukázali vůbec
zůstala po nich pachuť spáleného lesa
a skořice


řekla mi dej mi čas já nemám vůbec žádný čas
ale něco uvnitř mi říkalo že bych už měl raději skočit do jiného dimenze
a začít zase znovu
našel jsem si pevný bod v nekonečně se měnícím vesmíru
a odrazil se ke skoku do temnoty


jak jsem se mohl dostat tak vysoko?


nahoře
kde slunce vychází pod mýma nohama
klečíš
a hladíš jeho paprsky
vnímáš žár konečky svých prstů
rozpouštíš se a tentokrát je to už naposled


dole se dívají na nebe
šmouha na obzoru
jenom taková ztrácející se šmouha
někde na obzoru

















zkusil jsem všechno
udělal všechno
všude jsem byl všechny jsem znal
všechno jsem věděl a všechno vynalezl
a teď jsem se ztratil
už nejsem
neexistuju
poletuju si jako listí podzimní krajinou
to jsem teď já
mávám lidem které neznám a sbíhám se sám se sebou v neurčitých rovnoběžkách
stal jsem se úplně jiným člověkem
už nejsem lokomotiva ani nejsem ničí koleje
nejsem zeď kterou musíš zbořit
nejsem dům ve kterém chceš žít
nejsem
už nic


už nic neumím
už nic nenajdu
už nic nedokážu
už nic nezvládnu
už se nevrátím
už se neztratím
ztratil jsem se
vrátit se není možné
už se nepoznám
neuchopím
už se nikdy nenarodím
už to nikdy nezkusím











přežívám a zároveň sním za vysoké účty
na kousky rozdrolené zbytky plánů a útěků z místa kde jsem to chtěl dokázat
ten nejlepší a nejsvěžejší
plný krve která mi prostě nepatří

část textu básně která se zamotává sama do sebe
část těla která vrůstá zpátky do sebe
opravdu nesejde na tom jestli posloucháš
čteš nebo
si to jen myslíš
opravdu na tom nezáleží

protože je čas

musím ti to říct
musím to udělat
protože jsi vzdálená tím jak blízko se nacházíš
nehmatatelná
protože
to takhle nejde
být s tebou a odejít


dost bylo propouštění teď budeme nabírat
místo které jsme spálili jsme dosud neopustili
hořeli jsme s ním
a také teď jsme popelem
já takový budu ty
taková teprve
budeš

podívej se na mě jak se snažím jak to zkouším zase narovnat
a ohýbám se před světem snažím se být jako ostatní
svoboda osvětluje špínu běžného dění a vytváří stíny tam
kde ve tmě nic není a všichni si jsou rovni
naprosto

už bych měl jít
odpočinout si a odejít
nechat sám sebe umřít
pro další neprozkoumanou cestu
nechat se jít
nech mě už jít
nech mě být








nikdy jsi neviděl to co už neuvidíš a nikdy jsi neslyšel to co o tobě vyprávějí
tam v hlubokých mrtvých lesích modré vosy co smrt nosí






a uvnitř toho světa?
vše naruby život tam jde pozpátku
od smrti ke zrození od cti k pozlátku
a tam v tom zapomenutém nitru
kde vše se vrací do své původní podoby
jsem dospěl k poznání že
všude kolem nás je voda
a my lidé jsme prázdné nádoby
















Nelson Mandela na večírku Ku-klux-klanu



prázdné modré slunce


odpočítávám poslední minuty před katastrofou
poskakuju na jedné noze druhou v podpaží a radostně se rozhlížím kolem
zapaluji jednu za druhou ale nekouřím je
pod dekou doma v dětství se to zdá být jiné
křičím ale vypadá to že si zpívám
usmívám se a držím cizí neštěstí ve vlastních dlaních
teď jsem tady a zakrývám si oči
počítám poslední minuty před tím než oheň vyhasne
nevím kdy
ale stane se to
ta radost je očividně tak skutečná jako jsem my všichni tam daleko v budoucnosti
už jen nepravděpodobní a mlhaví

zlá paní jede hodně na kole
tušitel stínu rozsvěcuje světla
pravdomluvný si lže do kapsy
prázdniny začínají koncem léta
cirkus bude
odpočítávám poslední minuty před tím než začne
pokaždé se smažu
někdy se neunesu
nepřečtu knihy
nenapíšu je
nerozeberu je
prospím většinu lepších dní
vstanu a probudím sebe v džungli zlých opic a hodných plameňáků pouště
mezi pyramidami
v olověné vestě
na dálném východě
vážně v těžkých botách
natočený na celuloid
pozpátku po pásu zpátky do mixéru
doufám že tomu rozumíš
není jak není proč
není kdy a není pro koho

není co ztratit
má kůže teď pokrývá podlahu a krev vyplňuje rámy oken do příštích dnů
našlapují zlehka
ti tiší postižení vírou mniši ty duše veliké
když uděláš krok vpřed
někde tě čeká i zápis do knihy hříchů
tak jako slunce bojuje s měsícem o bezední
v noci se stáváš mesiášem bramborových polí
a osiřelá vlákna nikdy neuskutečněných myšlenek se
už nemůžou na nic vymlouvat
když se jedna v druhou splétají a vytvářejí nelibé osudy

vybudoval jsem si tady úkryt mezi dírami do nebe
mezi prázdnými pouštními vzkazy do daleka
ještě brzy poznáš až když už bude pozdě
tak do toho



porcelánový oceán omývá nohy nebezpečným sloupům povstalých z mrtvého moře
dávno usazeného na věky v mapách zítřka ten kolos
se už nedá do pohybu
nikdy
když chceš být tam kde dnes znamená zítra
musíš být neustále ztracený vepředu

a dej se dohromady

tady hřeje řeka své pozorovatele svou klidnou mohutností
tady se sklání slunce nad obzorem
tady jsou ty dveře
které nikam nevedou









je pozdě je noc a je mi už zima
snažím se nemyslet a jsem to jen já
který se už neprobudí

bohatý
už stojí za dveřmi
a chystá se mi poklepat na rameno
kontrolovat mou hru
a vydat se do útrob mého světa
do mezidobí
můj svět v ničem odnikud nikam od narození dokud se nerozední nad propastí která znamená smrt

zavři oči
ten svět je tam pořád
je mi už hrozná zima
sbohem a napořád hřej


vzdálené modré slunce

ty osamělá koule

v prázdnotě visíš

nikam nemusíš

jsi všechno pro nic


slunce je jenom jedno
a stačí všem










stále spím a stále vstávám a něco mezi tím i dělám
ale není to nějak ono celý čas kdy se věnuju hledání pojebaných cest unikám tomu důležitému
nevím co to je ale cítím to
a nevím jestli to všechno kolem sebe spíš nevytvářím než zakouším
jestli nezaměňuju příčinu za následek
zase je léto a už nesmrkám není proč se otáčet ke slunci zády
užívám si to to jo
vlastně se nemám špatně
ale prostě to pořád není ono
čím dál jsem od doby kdy to ono bylo tím hůř se vžívám do své nové role
která už se mnou bude asi napořád
takové to staré vyschlé jezero které bylo kdysi možná mořem
ale možná jen možná
dny se sčítají a nic se neopakuje
přitom je všechno jak na kolotoči a jde to pořád z místa a do místa b
a já
jsem už unavený
a nechci být ten uprostřed
netušil jsem že to můžu dotáhnout tak daleko a přitom vůbec nikde nebýt


každý kdo se chce ztratit touží být nalezen
každý kdo si myslí že stoupá jen čeká na svůj sestup
člověk je část lidstva za zenitem
kde se ztrácí
černé dny a černí ptáci





dávám sám sobě pocit že už to bude lepší a zůstávám polomrtvý ve své hlavě
jako křeček v noční košili neumím si to už jinak představit
parní stroj který chce závodit se speciály nascar a podívat se na měsíc
do vesmíru



a víš co
já vlastně nezávodím
já prostě čekám až dokončím jejich závod jako první

celé se to odehráválo jenom v mé hlavě ale bylo mi tam skvěle
jenže teď už to dál nepůjde a musím si přiznat
že jsem se ztratil
a rozbil všechny zbývající naděje
děsí mě to štěstí které mě čeká a život který
jenom tak žiju
ale kde je ta radost


no kde je?















nemusím létat do vesmíru stačí mi když si ještě jednou pořádně potáhnu z cigarety
a nekouřím
nepotřebuju naděje stačí mi probudit se každé ráno do nového dne
nechci se už ptát proč a nač
a odkud

děsíš mě
ty moje hlavo
hrozně mě děsíš
necháváš si to pro nás dva a tváříš se
že tam vlastně nejsi

ale já tě znám
jsi uvnitř tak dlouho
možná stovky let
nevím jak dlouho ale je to moře let
a nechápu jak se mnou dokážeš žít



ležíš mi u nohou a tváříš se jako pes jenomže jsi jenom přání
opravdu se mi chce vstát a zamávat ti na rozloučenou
vlak už ale zase ujel
letadla odletěla a autobusy tady nejezdí



proč bych se měl řídit tím co uznávají ti které neuznávám
proč se mám svazovat a nechávat to být


proč mi stojíš za zády pokaždé když tě nepotřebuju
a proč toho tolik sníš
když existuješ
jenom v mé
nekonečné
hlavě
























nevšímej si mě to nejsem já jenom mé druhé já které
je někdy to první a sem tam
to úplně nejvíc poslední
co na světě ještě mám



už se nezměníme


















tomu který se nikdy nenarodil






///


ve zdi je stůl a na něm přistávající letadlo
dráha se zdá být dlouhá ale nestačí
nastavil jsem ruku otevřel starou ránu a nechal letadlo proletět dovnitř
necítil jsem bolest
jenom štípnutí a i když jsem vlastně ani nechtěl
měl jsem je v krvi všechny
i ty nemocné
a pokažené





proč jsem to napsal a proč jsem to udělal
a proč jsem nechtěl zůstat a musel jsem být jinde

vím že kdybych dostal šanci žít ještě jednou
udělal bych všechno špatně zase
proto je mi teď souzeno sedět na větvi vysokého stromu
a mít nekonečný strach z toho že spadnu

pode mnou jsou různé domy různých velikostí
každý má střechu
ale já nemám ponožky

nevím co zůstalo a proč zůstalo právě to co nevidím
už prší a zase se to děje
pojedeme pryč a už se nevrátíme
nemůžeme mít všechno
život už je takový
nechal jsem tam asi nůžky
nechal jsem tam nás
a nejvíc sebe










Ve zdi je stůl a na něm přistávající letadlo
Sedím před barákem dýchám spálené léto které si se mnou už nehraje
v rukách svírám dva roky staré noviny
léta běží
Mám čas