Bouře nad ránem

Stodvacetpět mil nás v prostoru dělí,

co by se dělo, kdybys byl smělý?

Hladinu plesa, na němž spíš, jemná vlnka rozčeřila,

nebyla tak něžná, aby mne nevzbudila.

Bárka, v níž ležíme, rozvláčně se houpá,

dým z blízké sopky varovně stoupá.

Držíš mě pevně, abych neupadla,

ztrácíme směr, že nemáme pádla.

V bouřlivé moře změní se pleso klidné,

není to sen, ale zhmotnělé touhy slibné.

V extázi vzájemně k sobě se tiskneme,

bouře neustává,

v divokých vlnách vášnivě plaveme,

sopečný výbuch dílo dokonává.

S otřesem sopky láva se nás zmocní,

splynutím končí náš příběh noční.