Naučím se čarovat...

Můžu utéct na nejvyšší horu širého světa a do konce života tam žít,
však vždy si ta bolest najde cestu, jak se ke mně přiblížit.

Můžu postavit dům v nejhlubším moři a tam svůj příběh dál plést,
však vždy si ta bolest najde cestu, jak až ke mně vtéct.

Můžu v ledu si království postavit, a tam své srdce jen sny o naději hřát,
však vždy si ta bolest najde cestu pro rychlý vpád.

Můžu v nejhlubší jeskyni složit svou hlavu a oči k spánku sklížit,
však vždy si ta bolest najde cestu, jak se až ke mně vplížit.

Můžu se větrem stát a celý život té bolesti utíkat,
však ona stane se skalním převisem, se kterým musí se vítr potýkat.

Naučím se čarovat,
abych přičarovala svým očím jas,
abych přičarovala své duši brnění
a ona nezůstala napospas.

Naučím se čarovat,
abych na své rty přičarovala smích,
abych kolem sebe přičarovala cizí paže
v nocích bezesných.

Naučím se čarovat,
abych kolem sebe vyčarovala z mříží kruh,
Aby jediný, kdo mi může ublížit,
byl jen čerstvý vzduch.

Naučím se čarovat,
abych měla vše, co jen láska může dát,
A přitom její hořkou chuť
můžu nepoznat.

Čáry mi budou teplem, lékem i jasem očí,
Aniž mé slzy znovu polštář smočí.
Kouzla mi budou útěchou i smíchem,
Ve chvíli, kdy v pokoji budu smířená s tichem…