Se smutkem sedím v hospodě

Se smutkem sedím v hospodě

Se smutkem sedím v hospodě,

povídáme si o škole,

povídám si o čase, kdy jsem se měl připravit,

a nebo se pobavit.

 

Mě vše bylo jedno,

zaháněl jsem nudu,

bylo mi jedno čím budu,

nepřemýšlel jsem o tom,

radši jsem si četl,

neřešil co cítím do ničeho se nepletl.

 

Nejsem sám mám dva společníky,

lásku a smutek.

se smutkem teď sedím v hospodě,

popíjím,

a bavíme se o škole.

 

O škole života,

o principech růstu,

o tom co tě nečeká,

když nebudeš ve svém gustu.

 

Se smutkem sedím v hospodě,

a mlčím,

smutek se hrabe v záchodě,

vše se mi valí před očima,

fuj to je, ale dřina.

Emoce se valí sem a tom,

dalšího panáka tam dám.

Příběhy křivd a nedodělků,

„Hej ty, proč nepočkáš venku.“

Jako bych opět slyšel dětské hlasy,

které byly plné krásy,

obdivu a kamarádů,

a já,

odpadlík co si šel po svém klidu,

po knize,

či předvádět se v brance,

góly jsem nedostával, stejně jsem byl za pitomce.

 

Nikdo mi to neřekl přímo,

vždy jsem si to myslel,

jednoduší to pak bylo.

 

Se smutkem sedím v hospodě,

a mám se k odchodu,

a smutek,

ten někam utek,

rozpustil se ve slovech,

jeho židle prázdná je,

je to divné sedět tu sám.

Venku nový den, naděje.

Že nepotáhnu sebou hříchy minulosti,

že jednou nebudu plný zlosti.

Někdo se na mě usměje,

a mě bude dobře, nebudou to galeje.

 

Nový den a nové možnosti,

kráčím dom, omámen volností.

Prázdné ulice, krása rané doby.

Jak by bodla sprcha,

trocha vlažné vody.

 

Spánek a klid na duši,

a nechat si zdát sen,

co nikdo netuší.

 

Dnes jsem byl se smutkem v hospodě,

a povídali jsme si o škole.