Zpožděná slova

Zas sedim v nudné lavici, 

a zírám na kluka po mé pravici.

Je hezký? Ne, jak by mohl,

však sotva na pozdrav se u mě zmohl.

 

Zavřu sešit a podívám se ven,

kéž by tohle všechno byl jen sen.

Bohužel je to jasná realita,

zde je vidět má najivita.

 

Já a někomu se líbit?

ale ten pocit začíná sílit.

Ne, je to jen blbost,

musím probudit svou skromnost.

 

On je krásný, ale já hnusná,

a má chytrost je mi houby platná.

Nikdy ho nezískám a budu sama,

asi už se chovám jako lama.

 

Anebo přece jen,

nemusel by to být sen?

Musím mu to říci okamžitě,

ale musím na to ostražitě.

 

Už se k němu natahuji,

hluboce se nadechuji.

Najednou se zarazím,

a už je pozdě...

Zvoní...