Manasarovar

Do východu slunce chvíle
umrzá, i já s ní vilně
ztuhlý pohled nezdvořile
hledá záblesk ve svítilně

rozbřesku dne nad Burangem
klopýtat zas budu dále
k Manasarovar s airbagem
řídkých mas vzduchu v křišťále

ovzduší, jež Tibet vnadí
z řetězů stád urval jsem se
za tím vším umíral hlady
teď jsem tady, ret se třese

bez přestání, s namodralým
díkůvzdáním zmrzlým stejně
jak na řasách jíní, s malým
zpožděním, mylně lhostejně