Adam

Když jsem tě zahlédla v davu nádraží
Choulícího se do zelené šály
Byl jsi mou vinou
Mým studem na zmrzlých lících

V promrzlých dlaních jsem hřála sen
Který se nikdy nestal realitou
Ani myšlenkou v hlavě parfému
Co mi zlomil srdce
A tělo zahalil do trýznivého chtíče

Dívala jsem se do stovek očí
Neschopná zachytit ty blýskavé momenty věčnosti
Kdy si mozek pamatuje neužitečné věci
Plné násilí páchaného na sobě samotné
Barvu vlasů zakrývající knot svíčky
Tvé prsty bloumající mezi samotou a prvenstvím

Udušená hněvem
Pýchou
A krví co mi přestala pulzovat v žilách
Klekám na kolena
Modlím se k tomu jedinému
Aby mě vysvobodil z vězení doufání v neuvěřitelno

Všechna ta prvenství nesmažeš pohybem dlaně
Nevyvrátíš je
Nevykoupíš

Můžeš jen říct sbohem
Nebo se vrhnout do mé otevřené čekající náruče
Odkud budeš vyhnaný
Jako Adam z Ráje