XXIV.

Až se zvedne mlha

a ráno v den se změní,

vydá s k zapomnění

cestou, co k horám šplhá.

V průsmyku osamělá

na něj už dávno čeká

chvíle, co sama spěchá,

aby zas byla celá.

A tak teď přes hory se

vydává bez obtíží;

čas, co se neohlíží

a mešká velkoryse.