Hadrová panenka s porcelánovou hlavičkou

Opět mě vykopl z pohádkového dění morfoidní sen,
házím rukama ve vší zběsilosti kolem a okolo sebe,
tři různobarevné vrstvy omítky vrývají se stále hloub za nehty,
ztrácím se v labyrintu, nevím kde jsem.

Snažím se vstát, ale přitom se dál topím v propoceném pelechu,
vzduchem létají cáry tmavomodré látky se vzorem usměvavých hvězdiček,
červené tečky roztočené v morbidním tempu padají na mé tváře,
doprovázené zlověstným kvílením pro cizí potěchu.
Jsou žíznivé pijavice deroucí se pod kůži,
nemaje rozumu hnané základním instinktem.

Řvu smyslů zbaven "zas tu jste, táhněte zpět do pekelné morny..."
a do uší zní mi rozvibrovaná ozvěna "vemte si mě".
Z rohů náhle vystupují tmavé kostrbaté stíny a plíživým pohybem
po zdi se sunou k okamžitě zkamenělému tělu.

Rozervaná ústa marně se snaží o zoufalý křik
tam někde za hranicemi svých dávno minulých možností.
Zas tu jsou, už mě řežou do paží, do nohou
a se slaným povrchem zalézají hlubokými ranami do mého nitra.

Hodují, žerou mé orgány a poté s plastovými maskami neviňátek
lezou z úst skrze zaťaté zuby a tváří se velice spokojeně.
Srdce bije z posledních sil, až náhle v smrtelné křeči ustane
během pár chvil.

Paprsek slunce bodne do tváře a já se probouzím na místě,
které má pramálo společného s postelí do které jsem večer ulehl.
Jen ze zaprášené police na mě zírá tak jako vždy
hadrová panenka s porcelánovou hlavičkou.