O nás, kteří chrání a sami nejsou chráněni:

Na srdci temný stín,
na rukách hluboké jizvy.
Ve snách mám krvavý klín,
v knihách zavřené pravdy.
Běžte na mě nečekejte,
sami jste toho vini.
Na mě se již neotáčejte,
máte mě jen za pouhou svini.
Tak proč mě tolik trápíte?
Proč nechcete mě chápat?
Vždyť ani slovo nezmaříte,
pomozte mi přestat tápat.
Ubližuji ostatní i sobě,
tohle ráda bych změnila,
Skončím již brzy v hrobě,
svojí duši tak uvěznila.
Vím, že tohle mi nepomůže,
o to méně vám,
Avšak nechci již dále žít v hrůze,
kterou proplouvám.
Pomohla bych ráda,
komukoliv, kdo bude chtít.
Jenže budeš mi, ty, krýt záda,
když já za svět se budu bít?
Jistě že ne, ty utečeš,
a cestou si ještě kopneš.
Do té která věřila,
a snažila se doufat,
že svět může lepší být,
že nestačí jen zoufat.
Věřte nám, však my to sami nezvládnem,
pomozte, víte, že mi zlu nevládnem.
Možná by to bylo lepší,
kdybysme svět zničily.
Jenže my volíme, vždy to hezčí,
vždy to, kde rády bysme žily.
Tak večer zas, nastane čas,
na mojí lásku, na mojí vášeň.
Je toho moc co svití jak jas,
je to věc, je to cíl náš.
Vím, že krev tohle nespraví,
krev nemůže zachránit svět.
Ale když jiní mi nepoví,
co dělat, abych rozzářila květ?
Poví mi to rudý mok můj,
poví mi to, však něco za to si veme.
Poslouchej, na chvíli stůj,
příteli, do pekla jdeme.
Poslední rozloučení,
poslední vášnivá slova.
Neboj, to není jak mučení,
za chvíli narodíme se znova.