Pro tátu...

Mezi námi…propast hluboká,
studený pohled jak kudla do duše proniká,
tolikrát zkoušela jsem v něm číst,
co nechceš nebo nedokážeš mi prozradit.

Dálka dělící dva světy,
které přála bych si spojit v jeden,
z odvahy zůstávají střepy,
naděje stává se mi jedem.

Kdybych chtěla mluvit,
ptal by ses mě vůbec kým jsem?

Kdybych klepala, otevřel bys,
nebo bych tam zůstala stát?

Ne, nejsem malá holčička,
mám být silná a veliká,
ne..to na mé tváři neteče slzička,
to jen bolest ode mě utíká.

Když ublížili mi,
vždycky myslela jsem na Tebe
…co když ublíží mi zas?
Když na kolenou budu klečet,
mám doufat,
že léčit mě bude Tvých očí jas?

Ne, nejsem klubíčko neštěstí a žalu,
mám být silná a moc se neptat a žít,
veselou maskou v života karnevalu,
stopy z dětství dávno zahladit…

Raději nemluvit o tom, jak moc Tě mám ráda,
raději nemluvit o tom, že holčička ve mně strádá,
raději nemluvit o tom, kdy srdce začíná rychle bít,
raději nemluvit o tom, že nepamatuju si, co je..pohladit.

Moje láska, která vůbec nic nežádá,
ve mně křičí…
Prý odvahu postrádá,
prý výčitky jí zničí…

Asi zklamala jsem víc, než myslela jsem, že vůbec dokážu,
asi brala jsem, co neměla jsem brát,
asi myslela jsem, že milovat a vracet se sama sobě zakážu,
asi měla jsem vzpomínky jenom roztrhat.

Přes všechno, co bolí, štípe a pálí,
přes to, že vidím Tě za propastí…v dáli,
přes to, že občas tajně naříkám,
přes to, že chyby svoje si ve Tvých očích dvojnásob vyčítám…

Přes to všechno, děkuji Ti, že v krátkých vteřinách smím být nevinná,
že v malých záblescích vidím, jak láska si počíná,
že pohledem dáváš mi někdy klid,
ač skrývám pohledy, které mohly by mě prozradit.

Ne, nechci plakat před Tebou pro něco,
jako je láska,
ne, opravdu nechci být na duši
Tvá vráska.
Ne, opravdu nežádám a nikdy nebudu nic,
to raději pro své okamžiky…slzami ozdobím si líc.

Promiň, prosím, všechno, v čem jsem Tě kdy zklamala,
a pokud můžeš, promiň i to, v čem ještě zklamu,
promiň, že tak často jsem plakala,
pro bolest, která ztrácí se k ránu.

Neboj, já vím, že nemáš kamenné srdce,
ale já ..jen nevěřím, že stačí vztáhnout ruce,
když vidím, jak je ta propast hluboká…
všechna odvaha ze mě utíká.

A tak na konci toho všeho vím
snad sama v sobě,
že vše dobré, co dělám,
dělám i díky Tobě.

Že oč víc budu plakat,
o to víc se budu snažit,
vše dobré, co ve mně zůstává,
celý život strážit.

Být lepší člověk, proto,
že jsem dcerou dobrého člověka,
a co nejlepší být,
je snaha má odvěká.

Chyby už nevezmu zpátky…
Nevezmu slova, ani zklamání…
Už se nezmenším, už zůstanu veliká…
To hrůzu mi nahání…

Mám strach, že pro všechno,
co znamenáš,
nebude nikdo znamenat víc,
že všechno, co ve mně zanecháš,
stane se modlitbou…bez hranic.
Zůstává ve mně spousta krásných věcí,
a Ty navěky zůstanou,
ne, nebojím se, vím,
že šedivou vzpomínkou se nestanou.

Já…v pořádku jsem,
necítím neštěstí…
Já…jen mám strach a nevím,
co tady s tou propastí…

A po těchto řádcích jdu zase klidná dál,
jen na druhé straně, při okraji, jsou vidět stopy…
Někdo tam stál,
možná vrátím se znovu…k tomuhle okraji,
a pak uvidím, zda-li vítr je svál…

Aby ukázal,
že kdo tam stál,
nezůstal…