Stařec, zlodějka a opilec

Kysance v pomačkaných očích,
zbytky zacuchtané koudele ze stříbra a šedi,
co ještě roste mu na temeni,
dech po rybě, jak po starém sledi,
na ošuntělém divanu po dědovi,
v roztrhaných trenkách s bílím pruhem,
kdysi červených, v sepraném vasilu,
časně z rána, asi tak v půl čtvrté,
se Startkou v koutku,
na otomanu od otce táty
v plesnivě prázdném bytě sám tu sedí.

Kašel ho trhá na kusy,
rozpadlým domem, řev plic burácí,
na té posteli co od táty otce dostal,
hlučně se na nemytou zem pozvrací.

Slabě se potácí,
křečové žíly na krku a bolavé klouby,
když otce pochoval vůbec to netušil,
že je to jediné, co spolu s divanem
po otci zdědí.
Stoletá svraštělá kůže jej příšerně svědí,
asi by nevzpomněl, kdy naposled se omyl.

Jadrně zakleje, a do ztichlé ulice nešťastně
slabounkým hlasem zavolá:

„Prosím tě bože, abych už nebyl.“

Z rozbitého okna pronajaté mansardy
pak nepřítomně hledí,
na opilce co na zastávce tramvaje,
stele si v cizích výkalech a
vůbec nic o jeho strašlivých bolestech neví.

Opilec zpitý je radostí, možná že žalem,
hlasitě naposled zařve si,
do temné ulice:

„Já všech jsem otců králem.“

Rovná si pod hlavu zbytek kradené kytice
co natrhal na zahrádce a kde chytli ho málem.
Pak oslavně 20 piv a 10 fernetů do sebe vlil hladce
v hospodě „Za vodou“ na řece Svratce.
Omluvu sám sobě přijímá,
vždyť činil tak z lásky k matce,
co zrodila mu dítě.
To je to poslední,
co bleskne mu hlavou, pak usíná sladce.
Zpit do němoty, leží tu na zastávce a
jen pitomě se šklebí, ožrale šťasten,
radostí či žalem, to nikdo neví.

Stařec z okna mansardy,
dál nepřítomně zírá,
na cikánku co zkušeně sahá
s pocitem rumunského štvance
spícímu opilci do kabátce,
snad bude moci z lupu
dětem uvařit kousíček žvance.
Tlustá rómka, s kojencem na zádech
nevěřícne do zcizené peněženky civí,
na rohu ulice
u vrchovaté popelnice,
teď přemýšlí že pokud
něco dalšího neukradne
tak její děti dnes nejí.
V téhle portmonce žádný peníz není,
tak do koše na rohu ji vhodí.
Kdo nikdy nepoznal co je hlad,
nic o její beznaději neví.

Jadrně zakleje do ztichlé ulice:

„Boha jeho, chcípni ty zasran.“

V tom mžiku se v okénku naproti
k zemi stařec svalí,
krev do mozku prudce se valí,
s posledním záchvěvem života
napíná svaly,
sune se k oknu..

Jadrně zakleje a do ztiché ulice
s posledních sil provolá:

„Ach Děkuji ti bože.“

Na zastávku přijíždí třináctka,
koleje skřípou,
rozednilo se,
zmačkaný opilec nastoupil,
smrdí jak cap,
však dme se pýchou,
vzpomněl si,
syn se mu narodil.
Z okna té tramvaje
pohlédne do nebe,
zavolá do ráje:

„Ach děkuji ti bože.“

A zlodějce?
Té zbyvá jen hoře.