Vztek a citlivost

 

 

Upřímnost v srdci,

mé nitro se dusí.

 

Míří vstříc světlu,

životu,

květina ve mně chce,

vesmírnou dobrotu.

 

Žal, pláč, smutek,

uklidňuje moji duši.

Vztek na boha

to ve mně buší.

 

Tak jsem mu to řekl,

vyčítal věci, kterými jsem prošel,

on poslouchal,

a já k poznání jen došel,

„Mohu se zlobit na boha.“

 

Je to zvláštní, házet na něj svůj hněv,

a co všechno chodí zpět?

Jen klid a přijímání,

vesmírné dobro zdání,

toho,

že mít vztek a vyjádřit ho,

není proti řádu věcí.

 

Celý život se ho bojím míti,

i vyjádřit,

co sním tedy dělat?

„Že není!“

říkat si a sníti?

 

Nevím co je vztek neznám jeho tvář,

já znám jen jeho zář.

Je jak čepel nože,

co ve špatných rukách,

všechny věci voře.

 

Nevím jak vztek uchopit,

snažím se ho pochopit.

Tváří se, že je v právu,

a jasnosti vhledu,

ale to je prostě,

jen úhel pohledu.

 

Za ním jen něco víc,

zahrada,

místnost plná svíc.

 

Náš chrám,

naše nevinnost,

naše jemnosti,

touhy,

ctnosti.

 

Naše citlivost je společenské tabu,

bojíme se přiznat, že cítíme,

že se stydíme,

a ve zlosti se ztrácíme.

 

Přijdou výčitky,

a špatná rozhodnutí.

Já sám jsem jich udělal spoustu,

zlost mílovými kroky,

pohání moji touhu.

 

Touhu po pochopení situace,

Jsem ztracen,

v nepochopení,

čekám,

že se ještě změní,

že zlost a vztek,

pomůže mé jasnosti,

najít sílu,

věřit jemnosti.

 

Věřit sobě,

věřit lidem,

životu,

věřit v naši vrozenou dobrotu.

 

Co je v nás,

i když není občas vidět,

ale proč si to vyčítat,

proč se stydět?

 

Možná vztek a zármutek,

co cítím,

a nechci projevit.

Brání životu,

lásce,

se vyjevit.

 

Věřím v osobní zkušenost,

celý život nad ní ohrnuji nos.

Nevěřil jsem sobě,

jen všemu kolem.

Nedokázal jsem přijímat,

drahým věcem říkal jsem z bohem.

 

Důvěřovat dobrotě,

být ve své nahotě.

v citlivosti hledat sílu,

a nechat sebe,

lidi,

býti v míru.

 

s hledáním klidu v srdci Lyo