Barvy

Slunce venku jasně září
hlavu těžkou na polštáři,
slzy roní oblak šedý,
který jsme však neviděli.

Někdy růžové je všechno,
na co vzpomenout si můžeš,
někdy je vše rudé peklo,
s kterým těžko něco zmůžeš.

Když dým šedý ustupuje,
náhle zase krásně tu je
venku voní mladé túje,
čistotou se lesknou tůně.

Na lukách se směje kvítí,
na obloze slunce svítí,
usmívá se jako včera,
od rána až do večera.

Někdy ale hlava těžká,
celou tuhle radost zmešká,
cítí se jak v jiném světě,
je to cítit v každé větě...