Bel Mondo už je pouští

říkali mi
že domov je tam
kde se člověk cítí být milován
a když má pocit že tam patří
na dně našeho umyvadla jezdí motorkáři
někdy se dostanou až k okraji
a přepadávají do mého světa
který si vychutnávám plnými doušky
až teď
ale aspoň něco
z okna se dívají jiné oči ty oči
patří minulostím co zůstaly když já jsem byl pryč
lež má krátké nohy a v nitru některých lidí co se
motají
kolem
mého
těla
cítím střepy kdysi majestátních zrcadel
vybuchují jim rozžhavené orgány
a dělají v nich paseku
uvnitř každého takového člověka je jeden menší
ten lepší
ale nedostal moc prostoru

ten po tobě jde
řekl mi a pak se ztratil
dávej si bacha
říkali
je to jen jako?
vytvářím to já nebo je TO utvářeno děním
ve které teď jsem?

jsem rytíř v papírové zbroji
se štítem z naivity očekávání a třísek z předsudků
mé myšlenky jsou obrovské ruské kolo
pořád se točí a vracejí se odkud vyrazily

teď už to musí být tak jak to být mělo
tohle musí být to místo kde mám být
všechno je takové jaké si to pamatuju
přesto vidím změny

jsou to ty moje obvyklé slátaniny
myšlenky
které zůstávají skryty uvnitř
protože na ně nemám celý život
a noc je teď krátká
a bude hůř

nějací lidé včera vyměnili slunce za papírový kotouč
stále ještě hřeje
ale přestává
a měsíc ten je dávno jenom jako
představa
síla zvyku
setrvačnost
dilatace času

ani hvězdy nejsou
není už nic
jen my
nebo spíš já
papírové slunce
a víra v zítřky

mám moc myšlenek strašně moc dějových linek které musím paralelně prožít
mám moc životů

já nestárnu
časoprostor mládne
a ubývá ho

počkejte
řekli mi
domov je přece tam
kde vás milují a kde je vám dobře

jaké tajemství se skrývá uvnitř vejce



jestli přežiju svůj život chci s tebou umírat
při čaji
v létě
před domem
za polem
u hlubokého lesa
pod horami