Stanice na krizovatce

Nádraží, spousty mramorových sloupu,
rozlehlý dav lidí a skrytá postava.
Čeká na ní

Nadraží, pohybující se hodiny, zbytečné
přešlapování sem a tam, už se nemuže dočkat.
Až jí spatří

Nádraží, zvuk přinašející bolest naším ušním bubínkům
okna, pohledy, ztracený chlapec, výkřiky, radost, objetí.
A najednou jí spatřil jak vystupuje

Nádraži, stojící vlak, tvé zelene oči, hledající mou známou tvář
plné a odhodlané tuhle bitvu na myšku a kocoura neprohrat.
Nenajdeš mě

Nádraží, stín a má postava zahalená v něm,
tvůj bližící strach přichazí, cítim ho.

Mé zlodějské nohy, spravný okamžik, zoufalství, čekám na chvilí překvapení
na pocit uvědomění, že tu vlastně nejsem. Když v tom mé ruce seberou tvým očím světlo.

Nádraži, vlak a my dva

Promluvím: Slečno, byla jste lapena, neni již cesty úniku.

Slečna chce promluvit ( ale nemuže, zaryl jsem ji ústa, a dal tiše mluvil, přitisknutý k jejímu uchu)
Je překvapená, ale již ví, kdo jí kdo jí drží.

Je třeba se rozhodnout, zdali se mi podvolí hned a nebo bude dále bojovat a vzdorovat, a pak nějaký čas s urputnou bojovností dále bojovat až nakonec nebude mít vzdoru a podvolí se.

Vlak, rozjíždějící se
smutné a uplakané oči, pohledy které by jste nechtěli videt,
bubínky schovávájící se ve větru.

A tvá myšlenka visící ve větru, podvolit se, vzdorovat, a nebo milovat a nebo ho ve spánku radši zabít a tiše se odkradnout a dělat jako by se nic nestalo. Nebo útect ted dokud je čas a je tu vlak, a nebo nedělat nic a nechat se jím zmocnit?