DOSPÍVÁNÍ BÁSNĚ

Nevím, jestli Ti dobře rozumím. Ne sice všichni básníci, ale mnozí určitě ano, mají jistě schopnost silné empatie. To znamená, že se dokáží vcítit i do někoho odlišného od sebe sama a "stvořit" tak hrdinu, kterého tak zároveň i dobře znají. Bez této schopnosti autora by nemohly existovat třeba romány, proč z toho vyjímat poezii? Pokud ale tuhle empatii vcítit se dostatečně do někoho jiného autor nemá, pak ať to raději ani nezkouší, vyzní to pak opravdu nevěrohodně. Jenom nevím, jestli to někdo o sobě i ví, že není dostatečně empatický - to nedokážu posoudit. Často tu ale třeba nedostatek empatie vnímám z mnohých komentářů... :-)

23.05.2019 14:25:49 | Amonasr

Souhlasím :-)

23.05.2019 14:08:42 | Amonasr

Trochu si podle mne odporuješ, když jindy rozlišuješ autora a hrdinu básně, což se mi líbí, a pak tady napíšeš „tvrdí básní vědomky či nevědomky o sobě něco jiného, než je“. Čili ztotožňuješ autora s hrdinou. To je podle mě chybné – pokud má být báseň básní (a ne „jako básní“), měla by autora nějak přesahovat, nebýt deníkovým záznamem jeho frustrací, zhrzenosti z neopětované lásky, zraněného ega, atd., ale výpovědí, s níž se může ztotožnit či se vůči ní vyhranit sám čtenář – měl by se v ní nějak dokázat najít sám, ať už pozitivním či převráceným (negativním) obrazem, případně se empaticky vcítit do hrdiny, nikoliv autora osobně. Zkusím ilustrovat příkladem – napíše-li autor báseň z pohledu vraha, má na to svaté právo, ale nikdo asi na něj nebude podávat trestní oznámení pro podezření z vraždy. Bohužel tím, že je Liter sociální síť autorů, dochází zde často k tomuto spletení pojmů a dojmů. Pokud mě někdo nad nějakou básní třeba začne utěšovat, je to ještě ten lepší případ, kdy se můžu jen potutelně sám pro sebe usmívat. Pokud mě ale (nebo kohokoli jiného) začne někdo napadat jako člověka – autora, je to už smutnější. Ať si ztrhá samotný text, jak chce, ale útoky na autora v osobní rovině už považuju za nepřípustné překročení hranice a nepochopení smyslu poezie. A myslím to zcela obecně jako pravidlo, není třeba si hned někoho zkoušet projektovat :-)

23.05.2019 13:53:58 | Amonasr

To jsi napsal zajímavě a hezky. Báseň neexistuje nikdy sama o sobě. Stvořil ji sice autor, ale žije svým vlastním životem, který spoluurčuje i vyspělost čtenáře, potažmo společnosti jako takové. Ve vulgární komunitě budou adorovány vulgární básně, v jednodušším prostředí ty primitivně říkankové, v kultivovaném prostředí zase ty kultivovanější, neprvoplánové atd. Navíc o vyznění básně rozhoduje čtenář – někomu zní urážlivě to, co jinému ne, a tatáž báseň může vyvolávat i zcela protichůdné emoce a nabývat rozličných významů podle toho, kdo ji čte. Proto mi i otázka „co tím chtěl básník říci“ připadá jako poměrně absurdní a nesmyslná, stejně jako třeba vyčítáni autorovi, jaké představy si z toho čtenář dokázal sám vyvodit skrze své vlastní prizma. Není totiž důležité, „co tím chtěl autor říci“, ale co si sám čtenář z ní dokázal vyčíst – třeba i k rozčarování samotného autora, protože ten už stojí mimo tento proces a nemůže každému jednotlivě vtloukat do hlavy a vysvětlovat svůj původní záměr. Navíc se tím dá sebelepší poezie naprosto zničit. Poezie je zkrátka docela potvora :-))

Tvé komentáře fakt dokáží inspirovat k dalším zamyšlením… :-)

23.05.2019 13:52:17 | Amonasr