Opilé něžnosti

Už svítá a nad obzorem Amudsen
do ulic vnáší teplo,
sám přitom trpí zimou
a rozplývá se - chraptíc - jako sen
o Tobě.

Už svítá. Bože, zastav čas.
Skeptická pieta mě taky zradila.
Nevěř všemu zlatu, co se třpytí!
Místo Madony klečíš Ty
nad ubohým Kristem.
A povstává bohabojnost
z Tvých vzácných připodobnění
a z těch neutuchajících krás.
Místo Madony klečíš ty
a drtíš mě mým vlastním
tristem.
Nechci znát Tvé jméno
ani Tvůj hlas
o struny harfy rozevlátý.
Místo Madony klečíš Ty
a snad se vysmíváš
a kradeš mi čas,
jak měděný dráty.

Už svítá. A poslední nedopalek
dosud nevyhasl - stále se zmítá
v problémech z vlhka a chladu.
Bojuje dál, i když svítá.
I když ho noc od majitele rozdělila.
Spatřil Tvou krásu roztroušenou
do strašlivejch dálek
a jen tiše vzpomíná,
jako teď já.
Ještě mu nedohasl
plamínek,
hoří jak troud - pro jinou.
Jen já tu podléhám vlhku
a chladu.
Skláním se před vámi, Nedopalku,
tady a teď na hřbitově.
Skláním se a ruku líbám.
Ač nechci - skláním se i Tobě.

Je noc. Hluboká a černá
jako Tvoje oči.
Je stejně bezhvězdná
jako tenkrát...
- lesknoucí se naděje -
- spalující vášeň -
Je noc. A dám si drink
s Amudsenem,
než půjde spát.
Je noc. Dokud nepovstanem
jak mrtví z hrobů - bez života,
budem Tě navždycky neskonale milovat
Já a všechny moje myšlenky,
co byly tu pro Tebe,
utopené v posledním třpytu pálenky.

Už tu nejsi. Hledím do nebe
plného rozpaků.