Poist a upoas

vždycky když slunce zapadne
jsou si lidi jako ty a já rovni
jaro už je zase na chvíli pryč a je mi to teď líto
i kdyby zítra nastal konec světa budeš pořád taková ta věčně pryč
už je to napořád
já klíče od našeho domova dávno nenosím
a v srdci nemám místo pro lidi kteří
nevědí
že jsem

už zase to venku večer voní a zase jsou nad hlavou ty stejné hvězdy
jako vždycky
naše láska byla jenom jako vyhaslý reaktor
sopka která nás oba pohřbila


teď se cítím trochu nesvůj
když potkávám cestou zpátky ty dny
kdy jsme spolu dokázali vycházet
na stěnách všech domovů tikají hodiny

a naše snažení bylo k ničemu
jako chytat vodu cedníkem jako honit se za duhou
mělo se to uklidnit
mělo se to nechat být
jako nechat padat kameny z vesmíru na zem

a nic s tím nedělat

s tím už nic nenaděláš
ty jsi zůstala barevná a já odešel s prázdnou paletou

venku jsou zase ty večery
teď prázdné a zbytečné už

za okny ubíhá svět mílovými kroky
a všechno kolem mě se mění
zůstávám stejný a přeju si abych nebyl
pořád tak
stejný

ještě chvíli plavat nebo se utopit
hned
jsme jako žárovka tam kde není nikdy tma

mám rád tvou loď na poušti
a rád s tebou mluvím v koupelně
držím se tvého sebevědomí
a nikdy nepřepadnu přes zábradlí
jsi moje poslední stanice
před cílem
jsi moje vyhořelé jaderné palivo
moje poslední cigareta



musím chodit pozpátku proti slunci a sledovat svůj prodlužující se stín
dokud slunce nezapadne