Raketa

RAKETA

Vzala jsi mě konečně
Do svého suterénu
A oběma nám bylo jasné
Pro co je rozestláno

Uchopil jsem
Jezdec zipu
Tvojí mikiny
Jel jím dolů

Dívala ses mi do očí
Když jsem pohlédl dolů
Viděl jsem, že pod mikinou už nic není
Že máš železné tělo rakety

Využila jsi mého zmatku
A vrátila jezdec nahoru
Vzala jsi mně za ruku
Stoupali jsme z raketového hnízda

Ocitli jsme se
V postapokalyptickém vojenském prostoru
Ukazovala jsi mi reznoucí těla
Raket na sešrotování

Nikdy nevyletěly
Řekla jsi s ostnem v hlase
Neměly pro koho
shořet

Štětečkem jsi ometala
jejich povrchy
A pod lupou mi ukazovala
bohatství otisků prstů

Podala jsi mi štěteček a lupu
Pak ses opět svlékla
A nastavila tělo
Mému pohledu

Mnoho otisků jsem nenašel
A ty ses vítězoslavně zasmála
Podala jsi mi ještě sirky
„Tak kam to bude?“

Když jsme stoupali
Zemskou atmosférou
Vyhlížel jsem z kokpitu
A viděl odlétat tolik jiných raket

Vesmír byl klidný
Jako naše večerní projížďky na kole
Tichý jako naše zastavení
Posezení v trávě

Daleký jako rozhledy
Do krajiny ozářené nízkým sluncem
Prázdný jako místa
Našich prázdnin