Válečné tažení

Válečné tažení

Tuhne v žilách krev.
Neboj synku. Táta přijde hned.
Červené potůčky po tvářích stékají.
Neboj synku. Nemusíš plakat potají.

Válka je drsná, všechno zdá se rudé.
Kdo ví, co s armády do rána zbude.
Zvuky dělostřelecké palby doléhají až sem,
Červená je noc, červený je den.

Dům otřásá se, palba sílí.
Neboj synku. Ještě chvíli
A všechno bude zase krásné.
Neboj synku, neboj. Máš mě.

Bahno obarvilo bílé stěny domů.
V dáli záblesky a zvuky jako po úderu hromů.
Zemí táhne se bělavý kouř,
Pokud se víčko vůbec otevře, oko uvidí jen spoušť.

Matka něžně synka k hrudi vine,
Vůně spáleniny se ze všech stran line.
Synek oči otvírá,
Radši je však hned zavírá, radši se nedívá.

Maminka se nehýbá,
Snadno uhodnout lze příčina.
Nehmatný tep, a studený pohled v očích,
Prozradí rychle, že tady život končí.

Anebo možná začíná,
Synek uplakané oči otvírá,
Neohlíží se a kráčí vpřed.
Jde k východu, hledá lepší svět.

Sám možná pozná těžkost zbraní,
Sám možná jednou něčí srdce zraní,
Sám možná jednou bude vrah,
Sám však rozhodne, kterou cestou se dát.