Jen se dotknout radosti

Jen se dotknout radosti

Psát báseň chce se mi,

co radost mi přináší.

Má mysl pod dotekem zlosti,

mě však od toho odnáší.

Radostný úsměv na tváři,

když se dílo vytváří.

Pocit štěstí v upřímnosti,

když v plynutí není žádné zlosti.

Když v rukou pero a prázdný papír,

pomalu plní slova,

které brousím jak safír,

pln údivu,

když na mě houká sova.

Hrát si s tím co je uvnitř v dáli,

a jít upřímě v před,

aby se všichni protivníci vzdali

a má slova plynula jak med.

Jak správně vyjádřit to,

čeho se dotýkám,

pozoruji opatrně jak milenec,

objevuje se vůně, tvar i ruměnec.

Z toho,

že skládám do vět slova,

která mě těší,

která má duše volá.

Pln radosti z prostého psaní,

mám pocit, že chápu, co to je dětské hraní.

Být ponořen v čiré nevinosti,

a užívat život,

bez obav, bez starostí.

Vzít tak něco z toho hraní,

a vložit to do všeho,

co občas má mysl haní.

Očistit všechny činnosti,

a okamžik, za okamžikem,

z rodit se opět z radosti.