Přes bačkůrky k lodičkám

Kdepak jsou ty časy,
kdy jsme běhaly bosy?
Kdy starostí naší bývalo,
abychom byly doma dřív, než se stmívalo...
Kdepak odplul ten dětský svět?
(kolikrát mám chuť ho vrátit zpět!)
Kdy odložili jsme ty dětské střevíce
a změnily se v urostlé děvčice?
Kdepak se nám ztratit mohl?
S tou otázkou mi ještě nidko nepomohl.
Kdy se to, kamarádko drahá, mohlo stát?
Na to se teď musím stále ptát.
Teď už je nám oběma krásných šestnáct let
a podle všeho teď máme poznávat pravý svět.
Máme otevřít naše dětské oči
a pohlédnout pravdě do očí.
Zjistit máme, jaký opravdu je tenhle svět,
ale opravdu to chceme vědět?
Mám nápad!
Nebudem schválně tenhle svět chápat!
Vybodnem se na něj!
A bude nám hej!
Budeme žít vzpomínkami na dětství
a dělat, že neexistuje žádné dospěláctví.
Buďme pořád něco jako děti,
vzhledem dospělém, ale s dětskou mladou duší.
Zůstaňme takové jaké jsme
a nijak se nemeňme.
No, řekni, nemáme se teď skvěle?
Opomenu-li školu, ale podívej na naše přátele!
Není to něco skvělého,
nědělat nic jiného,
než jen s nimi povídat
a nicotnostma se zabývat?
No, neprožíváme teď nejlepší čas?
Přijde něco takového zas?
Vrátí se to někdy ještě?
Ty naše sezení a prázdniny společné?
Možná že jo, ale možná že ne,
a proto se neměňme!
Zůstaňme takové,
jaké jsme.
Jsme v nejlepším věku,
v největším rozkvětu.
Když se čas nezastaví,
zastavme se alespoň my,
ať se nikdy neskončí
ty všechny krásně prožité dny.
Ať je to jen čím dál lepší,
tak jak se nám ani nesní.
Moc hezkého jsme spolu prožili
a doufám, že ještě prožijem!
Snad se mnou souhlasíš
A snad i víš,
že naší dospělostí
se tenhle čas už nikdy nevrátí.
Proto užívejme si, co to jde
a ať se nám vše povede.
Nám. Nám dvěma,
My dvě. Spolu.
Dokážem to?
Když budem mít heslo:
My dvě. Spolu. Kamarádky,
Určitě ano!
Přeju se to!
Přeješ si to?