MALÝ DŮM
MALÝ DŮM
MALÝ DŮM
ten domek
tak velký a členitý v dětství i ve vzpomínkách
ve skutečnosti docela malý
neztratil krok s dobou
ty tam jsou kachláky piliňáky nafťáky i wawky
měděný kotel na vodu v malé koupelničce
pod nímž se zatápělo jen v sobotu
jak se to vlastně dalo přežít
koupat se jenom jednou týdně
přesto nikdo nečpěl zaschlým potem
všichni naopak dodnes voní
opravdovostí
každý tou svou
kterou ani léta nesetřela
když stále vystupuje jak dávné mapy
zpod vrstev omítek a starých válečků
až na cihlu prosákly do zdí úsměvy a gesta
starosti i šťastné chvilky
výprasky i pláč
sousedské příběhy z ulice odshora až dolů
stíny všech již mrtvých i ještě živých
co tudy nebo kolem prošli
a navěky se tu něčím zabydleli
malý domek velký tím
kolik tajemství dokázal vstřebat a unést
mnohá již nikomu nikdy nevydá
z tajných zásuvek paměti
k nimž postupně vytrousila klíče i fantazie
každá stopa časem zmizí
a přesto zůstává ve všem
co ji kdy převrstvilo
protože každý příběh na něco navazuje
bez čeho by se nikdy nenarodil
s koncem vždy otevřeným pro další řetězení
a začátkem ztraceným v nekonečnu
Praha, 5.8.2019
https://www.youtube.com/watch?v=3C-W7qbLMss
Komentáře (37)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
Tak tato mě úplně dojala.
08.08.2019 09:55:47 | Milena
Krásné něhou protkané... a řetězení...prosáklé vzpomínky to můžu :) ....se kópu furt ve studené na dvoře v létě v zimě tak jak zastara ...pak nesmrdim chichichi snaď jenom když se bojim a to smrdi každé ;)
06.08.2019 17:02:58 | Malá mořská víla
Tak ty jsi neskutečně hrdinná vodní víla - já se ve studené vodě jako dítě určitě nikdy nekoupal :-)) Ale každé ráno už si ji spoustu let na sebe pouštím taky, to jednoho fajn probere. A když někdy vypnou teplou, tak se v ní dokážu i namydlit, ale pravidelně bych to tedy dělat nechtěl ;-))
06.08.2019 17:06:53 | Amonasr
Mydlid ve studené no blbneš dyť to nende smyt ;)
06.08.2019 17:08:02 | Malá mořská víla
V té pražské jde - asi není tak tvrdá :-))
06.08.2019 17:08:59 | Amonasr
Nám toť tvrdne všecko chichichi nekdy je to teda vyhoda ;) hlavně po desáté a po padesátce
06.08.2019 17:10:42 | Malá mořská víla
U chlapů to ve studené vodě má ovšem úplně jiné účinky... :-/ :-))
06.08.2019 17:12:36 | Amonasr
Bylo by krásný i smutný číst ze stěn příběhy životů. Leč to není možné.
A tak se tedy uskromním a přečtu si ještě jednou tvé dílko :-)
05.08.2019 20:08:37 | Blázen
Je zvláštní vzpomínat na patinu dětství, asi jsme nebyli tak nároční ...
05.08.2019 15:48:06 | básněnka
Dnes už si vůbec nedokážu představit, že bych v tak skromných poměrech dokázal znovu existovat - mělo to ale i spoustu kouzel, o které ty dnešní přepečovávané děti přicházejí. My ale zase neměli playstationy a smartphony, každá doba má holt svoje :-))
06.08.2019 16:55:27 | Amonasr
Jedno z Tvých nej* Líbí se mi.
Trochu načichlá nostalgií. Z požitků min.časů mám utkvělý pocit, že jsem si ty mála opravdu zasloužil! Dnes si s přítomnou hojností už tak jistý nejsem. Vlastně o zasloužilosti to dnes zase tak není - spíše o schopnosti (mnohdy všeho) hromadit, být v pohodlíčku.
Je u mně s podivením, že osmdesát procent všech mých "bydlišt života" jsou zbořena. Je mi to trochu líto. Rád bych se chtěl do objektů mládí autenticky vracet. Ale na průmyslovém severu v tom nejsem jen já sám. Je zde "vykořeněných" obyvatel spousty.
05.08.2019 14:15:28 | šerý
Ten můj "malý dům" naštěstí zbořený není, dokonce se tam ještě občas vracím, zanechal jsem tam i svou "modernizační" stopu a je mi tam dobře - nejsem snad sentimentální, ale své kořeny tam zkrátka mám. Jen je mi líto, že jsem se mámy, dokud ještě žila, dost nevyptával, takže je v těch zdech uloženo mnohem víc tajemství, než dnes dokážu rozluštit. Děda si ho nechal postavit v roce 1933, po německém záboru Sudet ho ale rodina musela opustit a máma se tam mohla vrátit až v roce 1954 po určitých soudních tahanicích, protože si ho po válce nejdřív zabrali novoosídlenci. Už v šedesátých letech do našeho městečka začali jezdit odsunutí Němci a okukovat své bývalé domovy, spolužákům jsem to občasné setkávání s "bohatými" cizinci v západních autech záviděl jako jistý druh dobrodružství, ale ten náš domek nikdo neokukoval, protože neměl kdo, žádným Němcům před válkou nepatřil. I tak je ale zajímavé, že na soužití s Němci za 1. republiky máma nevzpomínala špatně, i když jí při odsunu Čechů bylo teprve 7 let a na žádné přetržené kamarádství z dětství už pak nenavázala. O pět let starší sestra si ale s německou kamarádkou dopisovala i po válce až do smrti. Skutečný život je totiž mnohem plastičtější, než ten, co se vejde do učebnic nebo novin. Docela by mě třeba zajímalo, kdo v něm za války bydlel, ale to už se nikdy nedozvím. Ty poválečné obyvatele, co ho několik let po válce museli mámě vrátit, jsem ale znal - kdysi se tím zřejmě vysvětlovala i nespravedlivá facka, kterou jsem jako malý kluk dostal od jednoho esenbáka, co bydlel o ulici dál, ale předtím právě v tom našem domku. V dospělých holt někdy animozity doutnají i po letech a vybíjejí se i na těch, co za nic nemohou :-)) Díky za zajímavý komentář, který mě také přiměl, abych se trošku ještě rozepsal ;-)
06.08.2019 16:50:01 | Amonasr
:-) moc pěkné, Amonku, jj, všechno někde zůstává zapsáno ve starých zdech, stromech, hlíně . . . :-)! ST
05.08.2019 10:42:54 | Fany
Jen to někdy nedokážeme úplně rozluštit... ;-) Díky za přijetí, milá Fany :-)
06.08.2019 16:17:16 | Amonasr