Tlačí ti na ramena,
tíha vzduchu nad tebou,
lány a lány vedoucí do neznáma,
vystoupej po nich tam,
kde se nesetkáš s osobou
bez skafandru.
Až narazíš na Europu,
dej si do kapsy trochu ledu,
ráda bych si ho dala do drinku,
obarveného brilantní modří
a kapkou zlatavého medu.
Protože, člověku přemoudrý,
co bys neudělal pro nadpozemsky dobrou lihovinu?
Ta Europa je nějaká značka alkoholu? Nebo snad ne Jupiterův měsíc Europa? Básnička má zvláštní potrhlou až halucinogenní zmatenost odpovídající tvrdým lihovinám. Zejména skafandr a ten nepochopitelný zvrat v osobách "dej si - ráda bych si..." a přitom to jede stále těžce i hladce jako bláboly v deliriu.
Básnička připomíná ty méně srozumitelné, ale jistě zajímavé práce od Šimona Sávy zdejšího výborného básníka. Sdělení leží mimo můj dosah, podobně jako na nádraží leží opilec - nechápu ho, ale neznamená to, že by nebyl skutečný.
08.08.2019 08:15:03 | Karel Koryntka