V pospas

Vane vítr peříčko bílé, vane ho dalekým krokem,
do cizin překrásných, do krajin, jenž pokryté jsou tichem.
Má v moci svůj osud, může změnit dění své?
Stojí tváří v tvář síle , nezkrotné a děsivé!

Takový bývá i lidský život, zdá se moc předurčen,
předurčen k zániku, naopak svobodě..

Velké ocelové zdi se svírají, a My uvnitř nich,
bez možnosti úniku, vidíme budoucí ve změtích.
Změtích panik a úzkostivých dun,
změtích fyzických i nefyzických lun.

Je nahoře ráj a dole peklo, je další život a další svět?
Je další prostor mimo vid, nebo fyzické je tolik podtatné
jako tomu bylo, když faunovo semínko poprvé na planetě kvetlo?

Toť otázka zužujíc můj krk, nemoc nadechnout se do mě dere.
Je to hrůza čelit téhle hrozbě, ze všech zdí v domě seškrabáváš štuk.
Padá na zem a ty si uvědomuješ, že tohle je jiná éra, jiný věk,
jiná sféra starověk, středověk a pračlověk!
Ne nynější nadčlověk, zlato vlastníc blbeček!

Křídla bytí vržou, když je neprotáhneš,
a pera křídel už nic neunesou, pokud jim nepomůžeš!

V téhle době plné samolibných žvástů,
plné přepychových nestvůr, trůnících na nejvyšších kopcích,
my bezbraná kořist, oni nelítostní lovci,
kteří za zábavnou považují smrt našich bratrů..

Ale kdo z nás nemá na rouše svém kapku viny?
Snad květ na okraji čelíc mocné sopce,
s každým dnem blíž k nicotné věčnosti,
pohřbené hluboko pod náporem težknouci váhy hlíny.