ruiny bel Monda

ztrácím víru ve věci které jsem vždycky chtěl mít
situace které neřídím vedou můj život zvláštní cestou
není to směr který by se mi líbil
vím že už strašně dlouho jen sedím na dně oceánu
a čekám až někdo vypustí vanu
vím že jsem toho snědl příliš
je toho nad hlavu
už se do mě nic nevejde
myslím že zvracím svou minulost a s každým nádechem ztrácím své já
už to není ono
jako kůň s křídly který nikdy nepoletí
sedím na okraji auta protínají můj stín který sahá až k druhému konci vozovky
za pár dní přestane zapadat slunce
bude už navždy jenom vycházet
všechno se bude hromadit a ztrácet svůj význam
důležité události už nebudou důležité
snažím se to říct tak jednoduše
všechno je už na nic a já přestávám věřit že se to zlepší
nikdy jsem doopravdy nevěřil
snažím se stát na nohách a držet balanc
když se propadám podlahou dolů do mezipatra a cizí ruce se mě snaží pokaždé zachránit
mám ledové kosti a nahlodanou lebku
rozpadám se zevnitř s cizími tělesy co kousek po kousku uždibují z mého těla
nezanechávají dobrý pocit jenom podivně prázdné skleněné vzpomínky
to je cena za bezednou nádobu
poslední už není zůstali jsme sami
svět je teď hrozně velký prázdný a cizí
všichni kteří se radují a věří a očekávají
jsou jenom blázni se zavřenýma očima
padáš dolů střemhlav a pak
pak už není vůbec nic
a my jsme dopadli
každý den je smutnější
každá noc je děsivější tím jak je krásná a tmavě černá je o něco černější
všechny dveře strop i stěny jsou teď černější
nebe je ve dne temně rudé a v noci jsou hvězdy o něco větší než obvykle
teď
když už nemáme měsíc
protože nemáme balkón z kterého by se dal sledovat
nemáme auto s kterým bychom mohli bourat
není budoucnost která by nás mohla zničit
není už vůbec nic a já jsem starý bezmocný úkaz v mlhovině kraba bez srdce bez tebe bez zítřků
viděl jsem hodně
zkusil jsem mnoho
kolik jich chtělo to všechno co jsem měl
teď sedím v houpacím křesle uvnitř zatuchlého pokoje a za oknem už pro mě není místo
za oknem už mě svět nepotřebuje
teď tady žiju umírám a jsem jenom na obtíž
viděl jsem hodně podobných jemu to alespoň zkusit
jednou je pohřbíme všechny
všichni
měli jsme štěstí a tak jsme tady abychom pochopili že je to tak moc zbytečné
neměli jsme hledat smysl
neměli jsme chtít vědět všechno
měli jsme jen sedět u ohně a nechat noc ať je černá
a ne černá až černější
seděli jsme u ohně do rána a vše co se mezi námi stalo
je teď už včerejší


dřív bylo všechno lepší protože jsme měli víru a budoucnost a zázemí a naději a sliby a zítřků bylo zatím dost
nejdřív říkáme co budeme
kde budeme
a jak budeme
a potom už jen
byli jsme
bylo to
dávno
zapomenuto
uzavřeno
některým ujel vlak
některým ne
stejně jdou všichni stejným směrem
a tráva bude zelenější
zase až pro ty co jdou daleko za námí