Protostor

tak tady jsem to dopracoval

jsem složený z celků které k sobě neladí
blížím se hodnotám které už nic neznamenají
překročil jsem všechny své osobní rubikony tolikrát
že už mě nic nečeká
nechci být tvým přítelem
chci být tvoje všechno
tiché hejno ptáků šustí křídly nad zemí a polorozbité mraky hladí nebe tak jako jsem tě chtěl poznat já

moře se chystá vstoupit na souš
už se nikdy znovu nenadechneme
jsme stromy v cizích zahradách

cítím že jsem pro tebe jenom jízda autem smrt za volantem úsvit před bouří
jsem pro tebe jenom jeden obyčejný nudný člověk kterého jsi nepotřebovala znát
ale já jsem se v tobě ztratil
a snažím se složit sám sebe zpět
do podoby za kterou se před tebou schovám

budu šťastnější
klidnější
víc sám sebou
začnu zase normálně jíst
všechno bude v klidu
už se nikdy nevybourám
už nikdy nebudu mít špatné sny
nebudu se bát
budu mít proč žít
nechci takový život
nechci být papírově šťastný
ale bez barev
chci mít zase křídla
a uletět někam pryč
ale nemůžu už
všechno je pryč
už žádné dobré filmy
žádná radost ze života
rozumím
nikdy více
plané sliby
jsem titanic
který se zázrakem drží na hladině ačkoliv by měl být dávno na dně
ale já chci
pořád tak moc chci
plout a věřit že to k něčemu slouží
že to k něčemu je


vždy když objevím naději je jenom nakreslená na prázdné holé šedé zdi a mě je špatně protože už nic jiného kolem sebe nemám



a pak jsem jednoho dne zemřel
někdo mě oplakal
někdo mávl rukou
udělali z mého těla popel a mysleli že rozprašují mou duši
potkal jsem se pak se svým pejskem
dědou
babičkou
se všema kteří už tam dole nebyli

a s tebou taky
nebyl jsem důležitý ale myslel jsem si to
titanic leží na dně oceánu
západ slunce
měsíc v úplnku

úplně obyčejný blbý letní den
a vůbec nic se neděje


tohle jsem celý život hledal
fakt
tohle jsem tak strašně moc chtěl

ale neuměl jsem to





život po smrti je vzdálený
neuchopitelně krásný a nekonečný

kelímek jogurtu se nechá sníst
a vláčky jezdí po kolejích
nikdo nikam nespěchá
nikdo nikdy nebrzdí





co takhle zvednout prdel a jí se projít mězi lidi abys nebyl pořád tak sám
co takhle umět si přátele udržet ne jen získat
co takhle nenabízet kávu těm kteří očekávají čaj
co takhle vědět kam patřit
a nepobíhat v japonsku na letišti s oholenou hlavou a obličejem pomalovaným do černa
byl jsem bubák
rozbil jsem se když jsem se přestal strachovat
jsem povrchní příběh
co skončil