Jsme jen holubice.
Vysoko nad zemí,
ptáčci, co sní
o na věky rozkvetlé louce.
Čistí jako začátek nového dne,
svítíme těm dole,
lidem ztrácejícím ze své vůle.
Zpíváme jim nad svatozáří povzbudivě a jemně.
Tak proč upadám do melancholie?
Plna dobroty ztrácím křídla,
co ztěžkla pod tíhou cizího zla.
Nejsem snad nevinná jako lilie?
Slyším,
jak ostatní šeptají.
"Už dávno ne"
holubice - vysoko nad zemí - ptáčci - o na věky rozkvetlé louce...
Začátek je trochu nešikovný a bez obsahu. To je škoda, protože od poloviny je básnička hlubší a klade otázky, které však přečasto užívaný obraz ptáků a křídel těžko dokáže nést.
22.09.2019 08:41:05 | Karel Koryntka
a jakožto obětavá holubice máš i právo se na zemi pod sebou občas vykakat...ST* :-D*
21.09.2019 13:45:25 | Frr
Polétání i nad vlastním prahem... a stačí holubice, pravda! Nemusí hnedky anděl.
21.09.2019 12:57:49 | šerý